Nový Zéland – Pavel Fara

Nový Zéland

Nový Zéland má pověst země s jedinečnou krajinou, ve které najdete podobenství k Norsku i rakouským Alpám. Je zvláštní směsí toho, co známe z cest po Evropě, ale i naprostých jedinečností, které není možné nikde jinde na světě vidět. Je to dáno hlavně tím, že na Zélandu se flóra i fauna vyvíjela izolovaně, a tak tady uvidíte zvířata i rostliny, které jsou doma jenom tady.

Je to relativně mladá země, první lidé se tu usídlili teprve před osmi sty lety. Byli to polynéští mořeplavci, kteří tuto zemi objevili a pojmenovali Aotearoa - "Země dlouhého bílého mraku". S trochou nadsázky se dá říct, že původní obyvatelé, Maorové, mají za sebou podobný osud jako indiáni v Americe. Britové při kolonizaci štědře Maory obdarovávali za převzatou půdu a s příchodem dalších osadníků z Evropy jim v tom pomáhali další přistěhovalci. Maorové většinu darů prochlastali či jinak probendili a tím byl položen počátek úspěšného rozvratu původního domorodého stylu jejich života. 

Místní obyvatelé si dali legrační přezdívku. Říkají si Kiwi. Rozlohou je Zéland o něco větší, než Velká Británie, ale žije tady jenom něco málo přes čtyři milióny lidí. Většina Zélandu je tedy velmi řídce osídlená a snad i to se podepisuje na tom, že na Zélandu nikdy neuvidíte tolik nepořádku, jako v Evropě. 
Vydali jsme se objevit jižní ostrov, ten severní necháme na příště. Na těchto stránkách se s vámi podělíme o naše zážitky a tipy na cesty.
Jestli vás zajímá cestování, připojte se na on-line workshop s cestovatelem Lubošem Vránkem, který se cestováním živí. Připravil si pro nás slideshow o jeho objevování po Persii.

Přípravy na cestu

Máme za sebou docela náročnej pracovní rok a tak cesta na Nový Zéland bude dobrej dárek pod stromeček. Nic jinýho si letos kupovat nebudeme. Odjíždíme v půce prosince a návrat chystáme v půlce ledna. Zéland jsme vybrali snadno. Našeho syna Pavla před dvěma lety napadlo, že pracovat v Praze je nuda, tak se chytil za ruku se svou slečnou Terkou a vyrazili do světa. Začali na Tenerife a teď jsou skoro rok na Novém Zélandu. Tak kam jinam jsme měli jet na dovolenou, než na Zéland? Tři týdny na Zélandu a cestou zpátky týdenní zastávka v Bangkoku Přípravy na cestu byly veskrze digitální: Koupíš elektornickou letenku (ona už se dneska asi ani jiná neprodává), přes booking.com si koupíš hotel na první noc a objednáš si bydlíka na dalších dvacet dnů. Hotel v Bangkoku zatím neřešíš a objednáš ho až ze Zélandu.

Den první
China Airlines

Pondělí, 14. prosince

Cesta na Nový Zéland začíná letem z Prahy do Frankfurtu. Příjemná hodinka letu je legrační v tom, že jedeš úplně na opačnou stranu. Máš před sebou dlouhou cestu na východ, ale první let je na západ. Frankfurt je obrovský letiště a tak doba čekání na velký éro do Taipei uteče raz dva.

Šup do letadla B 777. Je to poprvý, co letíme takhle velkou věcí a poprvý, co letíme se společností China Airlines. Letět s něčím čínským přes půl světa v nás při kupování letenek na chvíli vzbudilo obavy. Ale pak tě trkne, že se moc často nemluví o tom, že by ve světě padala tahle letadla častěji než letadla ostatních společností, takže je to cajk. No a teprve při nástupu do letadla ti dojde, že je to fakt cajk. Vítá tě usměvavej personál, všechno na palubě je čistý a to ještě při nástupu do letadla nevíš o tom, že tě budou cpát takovejma dobrotama, že budeš muset vytunit svůj názor na čínskou kuchyni. Ještě nikdy nám v letadle nestrkali pod nos tak dobrý věci, jako v letadle China Airlines. Navíc je to poprvý, kdy mi v letadle nabídli k monitoru před sebou sluchátka a nechtěli za to prachy navíc. Tahle společnost má od nás všechny palce nahoru!

Den druhý a třetí
Taipei - Melbourne Christchurch 

Úterý - středa, 15 - 16. prosince

Let z Frankfurtu do Taipei trvá dvanáct hodin. Tenhle čas ti pomůže zkrátit kombinace sledování filmů, čtení knížky, poslouchání hudby a spánku. Není to žádnej velkej odvaz, ale uteklo to mnohem rychleji, než jsme čekali. Vystoupili jsme na letišti v Taipei a patnáctihodinové čekání na další let jsme si zkrátili návštěvou centra. První věc, kterou jsme museli vyzkoušet, bylo asijský jídlo, vařený na ulici. Za sebe musím říct, že jsem ani moc hlad neměl, ale potřeboval jsem to ochutnat. A musím říct, že to je superjídlo! Naše předsudky, že vaření na ulici není hygienické, tak to jsou podle mě fakt jenom předsudky. Ve mě osobně to vzbuzuje větší důvěru právě proto, že vidím celý proces přípravy včetně vstupních surovin. Narozdíl od některých českých hospod, kde ti přinesou pod nos jídlo, vařené v pečlivě oddělené kuchyni, ve které ti do zelňačky nahážou zbytky klobásy, které končí expirace a nedojedenej segedín od víkendu. Jestli něco v Taipei stojí za to, tak je to jídlo. Jestli něco stojí za to v Taipei vynechat, tak to je taipeiský vzduch. Teprve až tam mi došlo, proč dobrejch dvacet procent lidí nosí roušku. Smog je všude, nedá se mu vyhnout a v krku tě to tak trochu zvláštně štípe. Kuchyni mají dobrou, ale jeden den stačí. Co je dobrý vědět, že jídlo a pití tady vyjde o dost levněji než u nás.
V poměru k cenám v hlavních městech Praha/Taipei je to zapolovic. Oběd pro dva včetně pití v restauraci byl za 250 NTS, to jsou necelé dvě stovky korun (za korunu dostaneš 1,3 taiwanskýho dolaru).

V Taipei jsme udělali jednu šikovnou věc. Zašli jsme do salónu na thajskou olejovou masáž. Dvouhodinová procedura za 3.000 NTS nás postavila na nohy a obzvlášť příjemný bylo i to, že součástí procedury je sprchový kout, což je při dlouhém cestování dobrej bonus.

​Ještě jako druhý bonus jsem si Taipei zřídila vlastní leteckou společnost.

Pak už nas čekala “jen” druhá polovina cesty. Z Taipei do Christchurch s mezipřistáním v Melbourne. Z Taipei do Melbourne to trvá devět a půl hodiny. Tahle část cesty nám utekla hodně rychle i díky tomu, že letadlo nebylo plně obsazené a alespoň část cesty jsme mohli prospat vleže.

V Melbourne při mezipřistání si vezmeš svých pěk švestek, necháš se prohlédnout od celníků, seberou ti vodu a druhou stranou zase nastoupíš do letadla. Pak už jen zbytek cesty do Christchurche. Tohle trvalo už jen 3 a půl hodiny. Po cestě si připravíš formulář pro zelandské celníky, přiznáš se ke všemu co vezeš a jdeš na pasovku. Boty jsme měli důkladně umyté, takže jsme prošli bez problémů a hurá, jsme fakt na Zélandu. A teď přišlo zklamání. Syn Pavel nám celou dobu namlouval, že na Zélandu je všechno vzhůru nohama. Čekali jsme, že po opuštění letiště se s námi všechno převrátí a nic. Pěkně kecal.

Pak už si pro nás přijelo hotelové auto, ubytování, sprcha, večeře a je vymalováno. Ještě po příchodu do hotelu jsme si říkali, že nejsme tak unavení, jak jsme čekali, ale teď to přišlo. Po večeři pivko a vínko a jdeme omdlít do postelí.

Den čtvrtý
Ráno v Christchurch

Čtvrtek, 17. prosince

V 6 hodin budíček, sbalit, snídaně a přesně v půl osmé na recepci slečna z půjčovny bydlíků. Prší a prší, k tomu pěkná zima. Předávání auta trvalo asi hodinu a půl. Všichni byli moc milí, ukazovali co a jak, kudy kam, kde co a tak dál. Když jsme konečně vyrazili na cestu, začala jsem si představovat, jak se zavrtám do pelíšku a ohřeju se a v tom mi došlo, že se nezavrtám, protože nemám do čeho. V půjčovně nám zapomněli přibali peřiny. Tak zase zpátky, naložit a pak už opravdu odjíždíme. Dojeli jsme do Ashburtonu a hledáme Vodafone. Potřebujeme zélandské telefonní číslo. Po chvíli pátrání jsme Vodafon objevili, z Pavlova českého telefonu udělali zélandský telefon, koupili jsme simku a hele, ono to funguje. Jedeme dál na Geraldini, ve městě procházka, fotky a pak už k jezeru Lake Tekapo. To jsou panoramata! Znáte všichni ty kýčovité obrázky z přírody? Tak to je přesně ono. Naprosto dokonalé. Hory se sněhem na vrcholcích, jezero úplně šmolkově modré, sluníčko, mraky, kachny… Když jsme se dostatečně pokochali, hupli jsme do auta a vyrazili ubydlet se v kempu. Kemp se jmenuje Holiday a je přímo u jezera. Ještě jsme se prošli a pak jsme šli dělat večeři. Pekli jsme si venku klobásy a museli při tom hlídat, aby nám jídlo neukradli kachny, vrabci, dlaskové a rackové. Jsou zvyklí na turisty a jsou hodně drzí. Kachna tam přepadla asi čtyřletého chlapečka kvůli chlebu a ten z toho asi bude mít doživotní trauma. Po večeři jsme chtěli trochu pracovat, ale nebyla wifina a tak ani práce. Byla taková zima, že jsme vyrazili na projížďku autem, abychom se trochu ohřáli. Pak horká sprcha a jdeme do hajan. Uložit se v malém bydlíku s veškerou bagáží vyžaduje tvrdou logistiku. Ale povedlo se, v jedenáct hodin jsme zakutaní a dobrou noc. 

Jak se živit cestováním? Připojte se na on-line workshop s cestovatelem, grafikem a fotografem Lubošem Vránkem. Ukáže nám, jak to dělá on. A k tomu přidá svou slideshow o Persii.

Den pátý
Cromwell

Pátek, 18. prosince

V devět hodin už odjíždíme z kempu a jedeme někam, kde je signál. Pavel potřebuje řešit pár pracovních věcí, tak parkujeme na sluníčku a začínáme rozmrzat. Dneska je totiž počasí naprosto excelentní. Asi 25° a je nám fajn. Pak se vydáváme na cestu do Cromwellu kolem druhého jezera Pukaki. Dneska se máme potkat s Pavlušou a Terkou. Už se moc těším. Naposledy jsme se viděli v květnu, když se přesouvali z Kanárů na Zéland.

Z půjčovny máme v autě pěkně ukecanou GPSku. Hlásí nám, co je cestou zajímavého, jaké hrozí na silnici nebezpečí a tak. Když zrovna nemá co hlásit, hraje písničky. Jezero Pukaki se před námi objevilo naprosto nečekaně za zatáčkou a GPS prohlásila: Wow, Pukaki. Zastav a běž si udělat fotku! Tak jsme zastavili a šli fotit. Pak jedeme dál. Cestou jsem kolem nás vysoké hory se zasněženými vrcholy. Pohoří se jmenuje Zélandské Alpy a opravdu Alpy hodně připomínají. Jinak je krajina dost pustá, bez porostu, jen kolem silnice rostou lupiny. Ale ty za to stojí. Mají všechny barvy od nejtmavší fialové přes různé odstímy modré a růžové po sněhobílou. A tak stavíme a fotíme a stavíme a fotíme. Cestou Pavel zamluvil hotel v Cromwellu, honem se ubytováváme a pak už frčíme za Pavlušou. Potkali jsme se v domečku kde bydlí a pak jsme vyrazili na večeři. Zamluvili pro nás uvítací večeři v Queenstownu v restauraci Skyline Resataurant and bar. Ta je na vysokém kopci nad městem a je tam kromě skvělé vyhlídky také skvělá kuchyně. Vyjeli jsme lanovkou a v restauraci byla pro skupinu lidí připravená rautová večeře. Samé dobroty. Po večeři procházka městem a pak zpátky. Mláďata šla do hajan, protože brzy ráno vstávají do práce. My se přesouváme do hotelu a zkoušíme dohonit wifinu. Bezúspěšně. Nemůžu pracovat, tak mám čas psát tohle povídání. Zítra budeme kousek za Cromwellem rýžovat zlato a pak se zase potkáme s mlaďasama.

Co navštívit:

Cromwell

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

Carrick lodge motel

Den šestý
Goldenfields

Sobota, 19.12.

Ráno jsme se sbalili a popojeli zaparkovat k Pavlušovo domečku. To je asi
6 km za Cromwellem a odtud šlapeme dalších asi 5 km pěšky do Goldenfields. Je to moc pěkná procházka pěšinou podél řeky.
I tady je v řece modrobílá ledovcová voda. V Goldenfields nám průvodce povídal o historii dolů a ukazoval různá zařízení na zpracování kamene se zlatem. Pak jsme si mohli jít zarýžovat. Samozřejmě jsme šli a povedlo se. Každý jsme našel jeden “valoun”, a tak vítězoslavně odcházíme s minilahvičkou, ve které plave náš poklad. Po rýžování jsme se šli projít do části areálu, kde jsou domečky, ve kterých bydleli v době zlaté horečky čínští dělníci. Jsou to miniaturní a hodně primitivní kamenné domky, rozměr asi 2 x 2 m. Ty “luxusní” měly zabudovaný krb. Bylo to hodně těžké živobytí. Pak se zase vydáváme pěšky zpátky k autu.

Zítra pojedeme někam za Wanaku a čeká nás asi čtyřhodinový track. Prý bude easy. Asi v devět hodin jsme dorazili zpátky do hotelu. 
Dumali jsme, kam vyrazíme dál. Nejvíc nám vyhovuje zůstat ještě jeden den v Cromwellu a odtud se vydat na jih. V Te Anau máme zarezervované dvoudenní vánoční bydlíkování v kempu a začneme se tam přibližovat. Přespíme tedy ještě jednu noc v hotelu v Cromwellu.

Co navštívit:

Těžba zlata

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

Carrick lodge motel

Den sedmý
Ledovec Rob Roy

Neděle, 20.12.

Ráno si nás mlaďasové vyzvedli a vyrážíme nejdřív do Wanaky. Tady máme krátkou zastávku na kafe a prohlídku místního nedělního trhu. Jeden ze stánků byl maďarský s nápisem Tradiční maďarská pochoutka a ono to bylo naše staročeské trdlo. A bylo výborné!

Odtud ​jedeme dál kolem jezera Wanaka až k parkovišti Raspberry Creek. Cestou se krajina výrazně změnila. Nejprve byly kolem nás zatravněné kopce a pastviny a později už to byly Alpy. Přejeli jsme spoustu brodů a asi po hodině jsme konečně na parkovišti. Tady si hodíme na záda baťůžky a hurá k ledovci Rob Roy v Mount Aspiring National Park. Napřed pastvinami mezi ovcemi, pak přes lanový most a dál podél řeky Matukituki River. V návodu psali, že trasa je "easy", ale jdeme pořád nahoru a nahoru a nahoru... Večer mi můj Fitbit nahlásil rekord. Vyšlapala jsem 208 pater!! 

Trasa měla nahoru 6 km, ale stálo to za to. ​Celou dobu se pod námi valila řeka s modrobílou ledovcovou vodou a před námi ledovec. Ani se nedá popsat, jak to bylo krásné. Tak mrkněte na obrázky vedle, ty mluví za vše!

Než jsme zase slezli dolů a dojeli do Cromwellu, bylo sedm hodin. ​Rozloučili jsme se s Pavlem a Terkou, protože zítra odjíždíme do Glenorchy a potkáme se s nimi zase až 3. ledna. Pak nakoupit, večeře a jsme rádi, že konečně sedíme a máme nohy nahoře.

Co navštívit:

Ledovec Rob Roy

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

Carrick lodge motel

Den osmý
Glenorchy a Rere Lake

Pondělí, 21.12.

Z Cromwellu jsme vyrazili asi v 10 hodin směrem na Wanaku a dál do Glenorchy. To je až na severním na konci jezera Wakatipu a odtud se jedeme ubytovat do Kinloch. Musíme přejet deltu řeky Wakapitu River. Delta je z části voda a z velké části písek. Sice je krásné teplo, ale fouká silný vítr a celým údolím se nese obrovský oblak písečného prachu. Ubytovali jsme se s hned vyrazili na vandr. Dojeli jsme autem přes několik brodů k řece Greenstone River. Odtud jsme vyrazili na špacír na okruh Rere Lake Walk. V návodu psali, že cesta trvá 2 - 4 hodiny. Vydali jsme se jedním směrem přes lanový most, který se houpe na všechny strany a dělá se mi na něm špatně. Asi po 2 - 3 km se Pavel usnesl, že jdeme špatně, udělali jsme čelem vzad a jdeme zpátky. Zase přes lanový most. Vydali jsme se tedy na okruh znovu, tentokát z druhé strany. To už se podařilo a tak šlapeme a šlapeme a konec nikde. Příroda kolem nás byla naprosto úžasná. Řeka tak zelená, že jsme takovou ještě nikde neviděla. Vodopády, kamenopády, louky, hory,… Co víc si přát? Po dlouhé době jsme dorazili k jezeru Rere Lake. Kolem byla spousta popadaných stromů a plno potoků, a tak se z naší procházky stává poctivá “tůra”. Už bylo skoro sedm hodin, tak jsme museli přišlápnout, abychom se stihli vrátit. A zase šlapeme a šlapeme a hele kde jsme vyšli? Na místě, kde jsme ráno udělali čelem vzad. Jenže v tu chvíli se počasí rozhodlo, že už nám ten den přálo dost a že to chce změnu. Začalo fučet, pršet a hodně se ochladilo. A protože už jsme měli v nohách asi 18 km, nebylo to nic příjemného. Jako bonus čekal na konci ten zpropadený lanový most, který jsem musela přešlapat už potřetí!!! Hurá, jsme u auta a můžeme vyrazit do kempu. Teď už jen samé příjemné věci: horká sprcha, kafe a večeře na grilu, znovu kafe a víno. Bolí nás nohy, ale je nám fajn! Fitbit nahlásil 21 km, 33 000 kroků a 221 pater. Au!

Co navštívit:

Rere Lake Walk

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

Kinloch Lodge

Den devátý
Paradise Road a Mossburn Country Park

Úterý, 22.12.

​Ráno vyjíždíme z Kinlochu a jedeme se ještě podívat na Paradise Road. Je to odbočka od severního konce jezera Wakatipu na sever. Cesta vede na konec světa, ale je to krásný konec světa. Ta zajížďka za to stojí. 

Pak už se přemisťujeme k místu, kde budeme dneska bydlet. Jedeme přes Queenstown a stavujeme se tady na skvělý hamburger Fergburger. I když se ve fastfoodech stravuji zcela výjimečně a jen v případech krajní nouze, tohle je jiná třída. Fergburger si peče vlastní housky a maso je z mladých býčků. Je to obrovská porce s náloží čerstvé zeleniny. Musíte si vystát asi patnácti minutovou frontu a pak ještě počkat na upečení. Dobrou chuť!

Ještě musíme koupit simku do druhého telefonu, tentokrát je to Spark. Teď už bychom měli být všude online.

Pak už se vydáváme podél jezera Wakatipu na jih až do kempu Mossburn Country Park poblíž mesta Mossburn. Je to dlouhá cesta, ale stále je na co koukat. Jezero a hory a kopce nejrůznějších tvarů. Kemp je přátelský, mají tu spoustu zvířat, která jsou zvyklá na turisty.  Sprcha a wifina je zdarma, k dispozici je kuchyň a prádelna. 

Možná je to tím, že se b​líží Vánoce, ale je tu zima. Sice sluníčko, ale silný vítr a asi 12°C. Tak se před zimou schováme do bydlíku.

Co navštívit:

Paradise Road

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

Mossburn Country Park

Jak se živit cestováním? Připojte se na on-line workshop s cestovatelem, grafikem a fotografem Lubošem Vránkem. Ukáže nám, jak to dělá on. A k tomu přidá svou slideshow o Persii.

Den desátý
Te Anau a Milford Sound

Středa, 23.12.

Ráno v Mossburnu bylo hodně studené. Na autě byla ledová krusta. Pak se ale ukázalo sluníčko a teplota šla rychle nahoru. Přesunuli jsme se z Mossburnu do 60 km vzdáleného Te Anau. Tady jsme měli zamluvené místo v kempu, ale když se ukázalo, že je ještě volná chatka, neváhali jsme. V autě byla zima. 
Z Te Anau jsme si udělali výlet na Milford Sound, který leží na konci fjordu Milfod Sound. Trasa je 120 km dlouhá, ale cestou je tolik krásných a zajímavých míst, že se nebudete nudit. Zvlášť, když si cestu ozvláštníte podobně jako my. Asi po 50 km jsme zastavili na kafe, ale nevypnuli jsme v autě lednici. Pak už jsme nenastartovali. Naštěstí je na Zélandu hodně lidí ochotných pomoci, a tak během hodiny u nás byl člověk s náhradní baterkou, nastartoval nás a jedeme dál. Jenže asi po 10 minutách při přibrždění auto vypovědělo znovu. A protože se mi v autě podařilo objevit tajnou schránku se startovacími kabely, stopujeme s kabely v ruce a během dvou minut je u nás jiné auto. Anglicky se domlouváme, co potřebujeme a když náš zachránce sedl do auta, aby auto správně otočil, zavolal na svou partnerku "Bacha, Jani". Byl to krajan z Vizovic. Svět je fakt malý.
Teď už vážně jedeme až na konec cesty do fjordu. 
Potkali jsme kopce, hory, sníh, vodopády, strašidelný tunel i spoustu rostlin, které jsme nikdy neviděli. V Milford Soundu si můžete dopřát vyhlídkový let malým letadlem nebo třeba noční projížďku lodí.
Na zpáteční cestě stavíme na některých z doporučených zastávek a všechny mají své kouzlo.
Vrátili jsme se zpátky do kempu a ještě vyrazili na procházku. S počasím je to stejné jako včera. Ačkoliv je přes den hezky a teplo, večer se rychle udělá pěkná zima. Jsme rádi, že můžeme zalézt do našeho domečku.

Co navštívit:

Milford Sound

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

Te Anau TOP 10 Holiday Park

Den jedenáctý
Stále Te Anau

Čtvrtek, 24.12.

​Dnešní ráno bylo pěkně pošmourné. Počasí nevědělo, co si má na Štědrý den vymyslet. I když tady vlastně žádný Štědný den není.
Dnes zůstáváme ve stejném kempu a máme čas na prohlídku města. Nejdříve jsme vyrazili nakoupit proviant na štědrovečerní večeři a pak na procházku městem. Městečko je malé a moc zajímavého jsme tu nenašli. Nejlepší je procházka kolem jezera. Tam je stále na co koukat. Cestou jsme dokonce našli náš vánoční strom.
Pod borovicí byla spadlá větev s pěti šiškami, nazdobili jsme ji marshmallounovými bonbony a stromeček je hotový.
K večeři nebude kapr, ale mušlová polévka. Mají tady zvláštní druh mušlí. Jsou to zélandské zelené mušle a nechají se v obchodu zakoupit živé.
Uvařili jsme polévku, zbaštili jí (byla to dobrota)​ a pak jsme si pod stromeček nadělili saunu.
To je kapitola sama pro sebe. Sauna je vyrobe​ná ze sudu. Je v ní teplíčko a útutno, ale zkuste do ní nacpat chlapa, co měří 185 cm. Já jsem si dokázala i lehnout, ale když se zkusil uložit Pavel, bála jsem se, že vykopne dno. Nakonec raději zůstal sedět.
Po sauně jsme už jen obvolali všechny své nejbližší a jdeme do hajan. Zítra vyrazíme na jižní pobřeží ostrova.
Zajím​avé je, že čím víc se blížíme k jihu, tím je větší zima. Fakt to tu mají nějak naopak. Navíc je dnes úplněk a měsícíc je otočený jinak než u nás. Na měsíci je vidět fotbalista s míčem u nohy a nohy má u nás na hodinovém ciferníku na trojce. Jenže tady má nohy na dvanáctce. Jsem z toho trochu zmatená.

Co navštívit:

Te Anau

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

Te Anau TOP 10 Holiday Park

Den dvanáctý
Invercargill

Pátek, 25.12.

Dnes jsme se vydali na jih z Te Anau do Invercargillu. V Invercergillu se asi pár dní zdržíme, protože kolem máme vyhlédnuto spostu míst, která chceme navštívit. Všude je klid, skoro žádný provoz. Dnes chodí Santa Claus. 

Cestou jsme ještě dlouho viděli zasněžená pohoří, ale postupně se krajina začala výrazně měnit. Zkusili jsme zastavit u několika lesů na houby, ale tady nejsou na houbaře zařízení. Všude je buď plot nebo džungle. Potkali jsme pár hub, které jsme neznali, tak jedeme dál. Později jsme v jednom informačním středisku našli atlas místních hub a tam jsme se dozvěděli, že vlastně není jasné, které houby jsou jedlé a které ne. Po kolonizaci Angličany se sem začaly dovážet evropské houby a všechny místní houby prohlásili za prašivky. Teprve teď se zkoumá, jak na tom zélandské houby jsou. V atlasu vypadaly hodně nejedle. 

V Clifdenu jsme objevili starý most z roku 1898 a Pavel se do něj zakoukal.
Cestování bydlíkem má jednu obrovskou výhodu. Když na vás padne únava, zastavíte na nejbližším vhodném místě a na hodinku zalezete do kanafasu. Už jsme téhle možnosti stejně jako dneska několikrát využili.

Už od Tuatapere začal foukat vítr od moře. Nebo spíš vichřice. Krajina je tu rovná, a tak se vítr prohání, jak se mu líbí. Stromy rostou téměř vodorovně. Pavel chtěl fotit, ale bylo brzy odpoledne a nebylo dobré světlo. Jeli jsme tedy dál. V Rivertonu jsme udělali krátkou zastávku na focení. Moře se tu vlévá hluboko do města. Pak už jsme jeli do Invercergillu, ubytovali se a šli na prohlídku města.
Ve městě je spousta starých krásných budov, ale nás nejprve zaujal Queens Park. Pokud někdy tohle město navšívíte, nenechte si procházku parkem ujít. 
Je hodně rozlehlý a jeho jednotlivé části představují různé zahrady. Nějúžasnější byla růžová zahrada. Tolik růžových květů jsem ještě nikdy pohromadě neviděla. Květy malé, velké i obrovské, jednoduché i bohaté, sněhobílé, žluté, zlaté, všechny odstíny růžové, oranžové, červené, rudé i temně fialové. 
Vůně květů je všude. Škoda, že fotografie nevoní.
Pak jsme se vydali i do dalších částí parku. Je tu zahrada japonská, novozélandská, zimní, velké ptačí voliéry, dětské hřiště, golfové hřiště nebo malá zoologická zahrada, zákoutí s lavičkami, jezírky nebo potokem.
Kolem vody je spousta kačen tak zvyklých na turisty, že se spokojeně vyhřívají na trávníku a zvednou se, až když jste na krok od nich.
Každý tu najde něco přesně pro sebe.
Po prohlídce parku jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky na místa, kde chtěl Pavel fotit. Čas už pokročil a nízké světlo bude fotkám slušet. Stromy ohnuté větrem rostou už od Orepuki, to je asi 60 km zpátky od Invercargillu. A tak jedeme. Jestli fotky stály za tu cestu posuďte sami. 
Cestou jsme zjistili, že díky odlivu se v Rivertonu ztratilo moře. Tam, kde odpoledne bylo moře, teď pobíhali lidi a sbírali ryby, které nestačily odplavat s odlivem.
Pak už se vracíme zpátky bydlet a naplánovat zítřek.

Co navštívit:

Invercargill

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

295 On Tay

Den třináctý
Stále Invercargill

Sobota, 26.12.

​Dnešní den jsme si naplánovali odpočinkový. Počasí se rozhodlo, že nám s tím pomůže a je den jako vymalovaný. Dokonce i vítr se uklidnil. Protože jsme zůstali ve stejném motelu, mohli jsme si trochu přispat. Pak jsme vyrazili
do Bluffu.
To je městečko asi 20 km od Invercargillu a jezdí odtut trajekt na ostrov Stewart Island. Na ostrov chceme vyrazit zítra a tak jsme potřebovali zjistit,
v kolik hodin trajekt jezdí a koupit jízdenky. 
Na Bluffu jsme si udělali asi dvouhodinovou procházku po pobřeží a zase se bylo na co dívat. Pobřeží je hodně rozeklané a vlny se tříští o skály. Kolem nás spousta nám už známých i neznámých rostlin a nejrůznější ptáci, kteří se nechávali celkem chotně fotit. Nějak jsme naštvali racky a začali na nás dělat nálety. Nakonec si dali říct a nesežrali nás.
Pak jsme odjeli zpátky do Invercargillu a s grilovaným kuřetem se vydali na piknik do Qweens Park. Ke správnému pikniku samozřejmě patří i poležení
v trávě na sluníčku. Ještě jednou jsme si prošli park a protože nám od oběda zbyl kus chleba, kachny z nás měly radost. Pak jsme se vydali  do města. Pavel zjistil, že si zapomněl plavky. Hledat na druhý svátek vánoční otevřený obchod je docela dobrodružství, ale povedlo se. Odjeli jsme k moři a strávili hodinku na pláži. Když jsme si naplánovali odpočinkový den, tak to musíme dodržet.
Dál následovala už jen cesta zpátky do motelu, večeře, dopsat nové povídání na blog a připravit se za zítřejší výlet na ostrov Stewart Island. Musíme brzy vstávat, protože trajekt odjíždí už v 8 hodin.

Co navštívit:

Bluff

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

295 On Tay

Jak se živit cestováním? Připojte se na on-line workshop s cestovatelem, grafikem a fotografem Lubošem Vránkem. Ukáže nám, jak to dělá on. A k tomu přidá svou slideshow o Persii.

Den čtrnáctý
Stewart Island a Waikawa

Neděle, 27.12.

Ráno se balíme a vyjíždíme z Inverticargillu do Bluffu, odkud nám v 8 hodin odjíždí trajekt na ostrov Stewart Island do městečka Oban na Halfmoon Bay. Je to 35 km a jedeme necelou hodinu. Na moři jsme potkali několik albatrosů. Houpali se na moři jako přerostlé kačeny a pak dlouho naší loď doprovázeli.
Máme skvělé počasí. Po příjezdu na ostrov kafe a pak už šlapeme podél pobřeží. Je právě odliv, a tak můžeme jít po pláži i tam, kde je obvykle voda. Díky tomu nacházíme na plážích spoustu pokladů. Ostrov je hornatý
a procházka je tedy z kopce a do kopce a z kopce …… Ale za každým kopcem na nás vykoukne další kouzelná pláž. Zatím nikde jsme nepotkali tolik kapraďových stromů jako tady. Kapraďový strom je specialita Nového Zélandu. Je vysoký i několik metrů, kmen je strostlý ze “stonků” listů a nahoře vyrůstají obrovské kapraďové listy. Vypadá trochu jako palma. Je to stromová kapradina druh Dicksonia. Alespoň to tvrdí pan Google.
Je tu i spousta stomů, co vypadají jako brokolice. To ještě musím zjistit, co jsou zač. 
Asi třetí pláž, na kterou jsme přišli, se celá třpytila. Byl tu bílý písek pokrytý tenkou vrstvou černého a na vrchu písek zlatý. Voda tu z písku malovala úžasné obrazy. A na pláži přehlídka všeho možného, co v moři žije. Mušle fialové, bílé, okrové, ulity ze šneků nebo lastury od ústřic. V jedné ulitě byl živý plž a voda ho vyšplochla na břeh. V další byl schovaný krab poustevníček. Tyhle jsme vrátili do moře. Přichází příliv a voda rychle stoupá. Zpátky už nemůžeme jít po pláži. Rozdíl hladiny při odlivu a přílivu je skoro dva metry.
Zpáteční cestu trajktem jsme prospali. My jsme stihli jen krátkou prohlídku ostrova, ale bylo to krásné. Na ostrově je možné absolvovat i několika denní tracky.
Pak už odjíždíme z Bluffu do Waikawy. Ještě zajíždíme do Invercargillu nakoupit, protože jedeme na konec světa. V supermarketu nás oslovila usměvavá starší paní, která prodávala u pultu. Vy jste tu na dovolené? A co už jste viděli? A co ještě máte v plánu? A odkud jste? A líbí se vám u nás? Rozloučila se s námi a popřála nám šťastnou cestu. Už se vám tohle někdy stalo třeba v Tescu?
Pak už se vydáváme po jižním pobřeží do světa bez telefonního signálu a bez internetu. Přes Mokolua do Fortrodse. Není tu tolik ovcí jako v severnější části ostrova, ale zato spousta krav. A také srny. Když je vidím, jak je tu chovají stejně jako ostatní dobytek v ohradách, je mi z toho divně. Je mi jasné, že tady do přírody nepatří, ale do ohrady taky ne!
Jsme na takovém konci světa, že si tu už neví rady ani navigace. Taky je tu zima a fučí pořádný vítr. Z Fortrose do Otary a na pláž Waipapa Point. Tady jsme potkali lachtany. Žádná zoologická zahrada, prostě si tu jen tak leží
na pláži. Pak jedeme do Waikawy. Jedem zkratkou, ale to nebyl nejlepší nápad. Skoro 30 km štěrkovou klikatou cestou. Potkali jsme jednu vesnici - dva domky a jedna stodola.
Konečně jsme dojeli do Waikawy a začíme se porozhlížet po nějakém bydlení. Klidně kemp, ale ať je tam sprcha. To si na zdejší kempy vymýšlím trochu moc. Už jsme se usnesli, že dneska spíme v autě bez mytí a najednou… Kousek od Waikawy na Curio Bay volný pokojíček, malinký ale útulný, nefouká tu, je tu teplo a sprcha. Majitelé jsou australané, kteří sem odjeli na důchod. Nemají počítač, takže internet nic. Adresa bydlení je O.R. & G.D. Thwaites, Curio Bay.  
Ještě jedeme vyzkoušet štěstí na pláž. Mají tady být tučňáci. A jsou tu. Sice jen dva, ale jsou parádní, ochotní se fotit a pózovat. Ráno sem zajedeme znovu.
Pak už zalézáme naprosto zmrzlí do pokoje.
Čeká nás trasa, kde bychom měli narážet na zvířata na plážích častěji. Tak uvidíme.

Co navštívit:

Stewart Island

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

O.R. & G.D. Thwaites, Curio Bay 471

Den patnáctý
Jižní pobřeží a Dunedin

Pondělí, 28.12.

​Jak jsme si večer slíbili, vyběhli jsme ráno zkontrolovat tučňáky, ale odplavali bez rozloučení. Tak jsme hupli do auta a jedeme směrem na Owaku vstříc civilizaci. 
Podle mapy jsme se šli podívat na Niagara Fall, ale to jsme tedy koukali. Tam, kde měl být vodopád, byly trochu větší peřeje. Takže vodo... tam bylo, ale ...pád nikde. Tak jedeme o kousek dál. Tady je jeskyně Cathedral Cave. Má dvě zvláštnosti. První je, že je přístupná jen za odlivu a na parkovišti vysoko nad pláží je upozornění, kdy nejpozději musíte z jeskyně odejít. Jinak budete viset na skále do dalšího odlivu. Druhá zvláštnost je, že cesta v jeskyni vede přes soukromý pozemek - prales. Takže za průchod zaplatíte 5 zélandských dolarů na osobu. Taky bych chtěla mít prales nad jeskyní. Podle počtu aut na parkovišti tu denně vyberou zhruba 2 tisíce dolarů. 
Pak už pokračujeme směrem na Owaku. Krajina je pořád stejná a pro nás už trochu okoukaná. Nikde nikdo, ovce, krávy, srny, tu a tam domek nebo stodola. A hele, v Owace jsou lidi! Sice tu pořád není telefonní signál ani internet, ale už to vypadá civilizovaně. Prolezli jsme zdejší muzeum. Město právě slavilo
150. výročí založení. Pak už odtud rychle mizíme. Čeká nás asi 100 km do Dunedinu přes Balcultha a Milton. 
V Dunendinu jsme si našli přes booking.com ubytování se super příjemným majitelem. Poradil nám, na co se podívat ve městě, kde  na poloostrově Otago potkat s tučňáky, albatrosy nebo lachtany a hned nám zajistil vstupenky. Tady jsou totiž návštěvy na pobřeží organizované. Chceme se tentokrát podívat na tučnáky modré. Mají být úplně malincí a má jich být velké hejno. Tak to jsem zvědavá a těším se. 
Po večeři jsme udělali jsme rychlou obhlídku města. Je tady krásné nádraží
z přelomu 19. a 20. století. Spousta starých budov stavěných z bílého vápence a šedivého vulkanického kamene z blízkých dolů. A taky nejstrmější ulice
na světě -  Baldwin Street. Je dokonce zapsaná v Guinessově knize rekordů
a pořádají se tady závody v běhu do kopce. Přiznám se, že my jsme ji zbaběle vyjeli autem.
Pak už se jdeme uklidit na pokoj. 

Co navštívit:

Dunedin

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

Allan Court Dunedin

Den šestnáctý
Poloostrov Otago

Úterý, 29.12.

Po ránu sbalíme batůžky a jedeme z Dunedinu na poloostrov Otago. Je to asi 25 km a na konci poloostrova se soustřeďují hlavně tučňáci, lachtani a albatrosové. Tak se na ně jedeme podívat.
Už cesta je hodně zajímavá. Silnice vede těsně podél moře, je poměrně úzká, klikatá a nejsou tu svodidla. Rozhodně neodpovídá předpisům Evropské unie, ale přesto tady nejsou auta napadaná do moře. 
Díky našemu panu moteliérovi máme rezervované vstupenky, a tak si je jedeme vyzvednout. Musíme tedy až na samý konec poloostrova do Royal Albatross Centre. Tady je muzeum, informační středisko, obchůdek i kavárna, vše v jednom. Pod střediskem je během dne volně přístupná pláž, na kterou jsme slezli prozkoumat, jestli tu není některé z mořských zvířátek. Ve skalnatém pobřeží není úplně snadné nějaké zvíře objevit. Tedy kromě racků. Těch je tu určitě pár tisíc a toužila jsem po deštníku. Naštěstí se chovali víceméně slušně a odneslo to jenom auto. 
Na pláži chodíme, koukáme a v dálce na útesu vidíme lachtana. Tak se snažíme přiblížit co nejvíc, aby fotky k něčemu byly a při tom jsme na druhého lachtana málem šlápli. Vyhříval se mezi kameny a nejevil o nás zájem. Tedy, nejevil zájem vůbec o nic. Jen tak ležel a spal. Museli jsme počkat, až ho příliv přinutí zvednout se. Dočkali jsme se a fotky jsou fakt parádní. 
Pak jsme se jeli podívat na místo, které se jmenuje Penguin Place. To je asi
10 km zpátky po pobřeží. Tady by měli být k vidění tučňáci žlutí. Musíme si koupit další vstupenky, naložili nás do autobusu a převezli přes kopec na druhé pobřeží. To převezli myslím doslova. 
Jdeme s průvodcem uměle vybudovanými tunely s průhledy do okolí. Průvodce nám vždycky ukáže tučňáčí doupě a oznámí, že zrovna nejsou doma. A jdeme dál. Chodíme tunely sem tam až jsme došli k jakési větší louži nebo malému rybníčku, tam se ráchali kachny a na protějším břehu matka a s mládětem. Tučňáčice je ve vodě, mládě na břehu a tak koukáme. A nic. Stáli jsme tam asi čtvrt hodiny a tučňáčice asi třikrát plácla křídlem. Průvodce tvrdil, že spí, Pavel tvrdil, že jsou na baterky. Obávám se, že blíž k pravdě měl Pavel. Po návštěvě tučňáčího centra jsem se cítila jako Frištenský na Severním pólu. Bylo tam prd. Takže pokud sem pojedem, tuhle prohlídku si klidně odpusťte. 
Protože do večerní prohlídky příchodu modrých tučňáků máme dost času, vydali jsme se na protější pobřeží ještě jednou, tentokrát autem. Nejdeme už hledat tučňáky, ale chceme se projít. Jsou tu k vidění přírodní kamenné pyramidy a od nich příjemná procházka na pláž. 
Pak už se vracíme zpátky na konec poloostrova. Začíná se stmívat a v půl desáté už nás průvodci svolávají do houfu. Je nás asi tak sto, tak si neumím představit, jak se tučňákům schováme. Nejdříve nám stará paní průvodkyně s tetováním na bradě pověděla něco k historii a vysvětlila proč má tetování. Je jedním z potomků původních obyvatel a ženy právě tohle tetování používaly. Pak už jdeme hromadně k pláži, na které jsme ráno fotili lachtana. Tentokrát nesmíme až na pláž, ale stojíme na dřevěných ochozech a vůbec se neschováváme. Čekáme, čekáme, najednou se začala vlnit hladina a první hejno tučňáků dorazilo. Modří tučňáci jsou nejmenší na světě, meří jen 20 - 25 cm a když se vyrojili na pláž, bylo to jako když se rozuteče mraveniště. Všichni upalovali ke svým pelíškům. Tučňáčkové žijí v párech, a tak když dříve připlaval jeden z partnerů, čekal na cestičcce nebo u pelíšku na druhého partnera. Když dlouho nešel, začal volat. Postupně připlouvalo jedno hejno za druhým, dorazili i chybějící partneři, tučňáčci se spárovali a zalezli si do doupat. 
Celé to trvalo asi hodinu a půl. Byli jsme zmrzlí na kost, ale moc jsme si to užili. Tuhle návštěvu vřele doporučuji. 
Asi v půl dvanácté odjíždíme zpátky do Dunendinu ohřát se a vyspat.

Co navštívit:

Poloostrov Otago

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

Allan Court Dunendin

Den sedmnáctý
Alexandra a Queenstown

Středa, 30.12.

Rozloučili jsme se s Dunedinem a vydali se na cestu do Queenstownu. Je to 280 km, ale to neznamená, že to profrčíte za 2 hodiny. Má to několik důvodů. První je, že tu platí maximální rychlost 100 km/hod. Druhý důvod je ten, že cesta je tak klikatá, že stejně pojedete maximálně osmdesátkou. A třetí důvod je asi ten nejdůležitější. Krajina kolem je tak rozmanitá, že každou chvíli musíte zastavit a kochat se.
Nejdřív projíždíme jen mírně kopcovitou krajinou, ale asi padesát kilometrů před městem Alexandra začíná úrodné údolí, nad kterým už jsou zasněžené kopce. Pěstuje se tady snad všechno, co vás napadne. Meruňky, jablka, maliny, jahody, blumy,…U každého sadu je malý obchod, kde si můžete čerstvé ovoce nakoupit a nebo jsou tu i sady, kde si můžete ovoce sami natrhat. Po pár kolimetrech je ale všechno jinak. Zelené údolí se promnění ve skalnaté hory. Skály jsou ostré, jakoby rozervané a o kousek dál zase kopce s obrovskými balvany. Ty mají podobný ráz jako skály, ale mezi nimi roste něco, co na první pohled vypadá jako uschlý vřes. Pak ale zastavíte, vystoupíte z auta a omámí vás nádherná vůně. To co vypadalo jako vřes nebyl vřes, ale divoký tymián. Roste tu všude a je ho okolo spousta.
Pak jsme pokračovali do Alexandry. Zastavili jsme, abychom mohli zaparkovat, a najednou prásk. Narazila do nás stará paní. Podle stavu jejího auta to nejspíš dělá hodně často. Auto bylo obouchané a promačkané ze všech stran. Naše auto to naštěstí odneslo jen odřeným blatníkem. A pak strávíme celkem příjemnou hodinku na policejní stanici. Policajt je bodrý chlapík a paní je tak stará a roztomilá, že se na ní ani nemůžete zlobit. Sepsal s námi protokol pro půjčovnu a pak konečně můžeme do města. Je tady zbytek starého mostu, už jen pilíře. Stará paní říkala, že si tenhle most ještě pamatuje v provozu. Ve městě žije 68 let, ale její věk odhaduji tak na 85 let.
Pokračujeme dál do Queenstownu a protože projíždíme Cromwellem, zastavili jsme se u našich mladých na kafe. Strávili jsme s nimi asi hodinu a pokračujeme dál.
Do Queenstownu jsme přijeli asi v sedm hodin a hledali jsme naše bydlení. Tady už zůstaneme skoro do konce našeho pobytu na Zélandu. Pokoj máme domluvený přes airbnb.com a chlapík, který pokoj pronajímá, je zrovna v Auclandu a prý nás ubytuje Jacob. Tak jedeme za Jacobem a on se z něj vyklubal Jakub z Ostravy. Máme tu pokoj s koupelnou, společnou kuchyň a obývák, ale protože jsme v domku jen my a Jakub, máme vlastně k dispozici celý domek. Domek je na kopci vysoko nad městam a máme tak parádní výhled na jezero Wakatipu. Hned vyrážíme do města, abychom se prošli. Ve městě je pěkný šrumec. Už jsou tady turisté nachystaní na silvestrovské oslavy a zdá se, že pilně trénují pití na zítřejší večer. Uklidili jsme se do mexické restaurace na večeři a pak už do domku.

Co navštívit:

Queenstown

Jak se tam dostat:

Den osmnáctý
Queenstown

Čtvrtek, 31.12.

Ráno jsme si trochu přispali a během dopoledne jsme doháněli resty, které se nám trochu nakupily. Kolem poledního jsme konečně vyrazili ven a jeli jsme se podívat do nedalekého městečka Arrowtown. Tady kdysi žili zlatokopové a městečko si zachovalo ráz této doby. Jsou tu vlastně jen dvě ulice ze starých domů. Všechno je opravené a udržované. V bývalé poště je pošta, v bývalé lékárně je lékárna, v ostatních domech je občerstvení, výrobky z vlny nebo turistické tretky. 
Městečko Arrowtown je blízko jezera Hayes, smočili jsme nohy a pak jsme se vrátili do Qweenstownu. Zajeli jsme na pláž k jezeru Wakatipu a tam jsme se uložili. Nad hlavou nám létala letadla z místního letiště, míhaly se tu vyhlídkové helikoptéry a letadélka, po jezeru jezdily loďky s turisty a nám bylo fajn. 
Vrátili jsme se domku, uvařili večeři a společně s naším panem domácím Jakubem strávili příjemný večer.
Asi v deset hodin večer jsme se vydali do města okouknout místní silvestovské oslavy. Všechny bary a restaurace nacpané k prasknutí, na ulicích davy rozesmátých lidí, živá hudba, prostě podobné jako u nás. Jen si tu všichni pobíhají v tričkách a šatičkách na rozdíl od našich kulichů, šál a rukavic.
Chvíli před půlnocí jsme se vrátili do domku a počkali na ohňostroj. Díky tomu, že bydlíme na kopci nad městem, jsmě měli celé představení jako na dlani. 
Na zítra jsme si naplánovali výšlap na některý z okolních kopců. Doma totiž pravidelně podnikáme tradiční novoroční výšlap na Žďár. To je kopec vedle Rokycan. Odtud je to na Žďár trochu z ruky, tak si najdeme náhradní kopec.

Co navštívit:

Queenstown

Jak se tam dostat:

Den devatenáctý
Jezero Moka

Pátek, 1.1.

Po silvestrovské noci jsme si trochu přispali. Šli jsme dlouho spát, a tak jsme si to dovolili. Původně jsme měli v plánu vyrazit na některý z okolních vrcholů, ale protože dnes je opravdové léto, rozmysleli jsme si to a zvolili lehčí terén. Pak jsme vyrobili svačiny na cestu a jedeme k jezeru Moka. Není to daleko od Queenstovnu, ale cesta přesto trvá dost dlouho. Začátek cesty je klikatá asfaltka, která přejde v klikatou štěrkovou cestu. 
U jezera je velký kemp, který jsme sice nevyzkoušeli, ale vypadá přívětivě. Vydali jsme se na okružní track kolem jezera. Je asi 6 km dlouhý a ačkoliv se zdá, že kolem jezera se chodí po rovině, je to cesta z kopce do kopce. 
Kolem je krásná příroda. Hory na vrcholech jsou holé a skalnaté, v nižších částech porostlé travou, keři a ještě níž i stromy.  Ve vodě spousta ryb, kachen a černých labutí. A kolem kvete plno bílých, růžových a fialových zvonků. Prostě paráda.
Později jsme se vrátili do Queenstownu k jezeru Wakatipu. Je tu hodně vodních atrakcí. Jízda na lyžích, na všech možných "plavidlech" tahaných lodí, můžete si vyzkoušel létání na padáku tahaném lodí a nebo JetLev-Flyer. To je "létání" na vodní pohon. Vyfasujete helmu, neopren, na nohy vám připevní jakousi lyži spojenou s lodí hadicí a můžete začít trénovat. 
My jsme zvolili pláž s jemnými kamínky, koupání a opalování. Na Nový rok to nebyla špatná volba. 
Večer po setmění se začalo rychle měnit počasí. Celý den byla obloha jako vymetená a na večer se přihnaly mraky a silný vítr. Uvidíme, co nás čeká zítra.

Co navštívit:

Jezero Moka

Jak se tam dostat:

Jak se živit cestováním? Připojte se na on-line workshop s cestovatelem, grafikem a fotografem Lubošem Vránkem. Ukáže nám, jak to dělá on. A k tomu přidá svou slideshow o Persii.

Den dvacátý
Cardrona

Sobota, 2.1.

Trochu pošmourné ráno nám nemohlo zkazit náladu a vydali jsme se na cestu na Cordronu. To je lyžařské středisko nedaleko Wanaky. Cesta vede hooodně do kopce a protože jsme si neohlídali dostatek benzínu, museli jsme dojet až do Wanaky, abychom natankovali. Tam to bylo z kopce. Na Zélandu je nutné stále hlídat dostatek paliva, protože benzínky jsou jen ve vetších městech a větší města jsou daleko od sebe. 
S plnou nádrží jsme tedy jeli zpátky. Cestou jsou tak úžasné vyhlídky do údolí, že zajížďka ani nemrzela. 
U odbočky z Cardrona Road do střediska je starý hotel. Je rekonstruovaný, před ním dobové auto, no radost zastavit. 
Pak jsme se vydali dál a záhy se asfaltka změnila ve štěrkovopískovou cestu, klikatí se stále výš a výš a je čím dál tím příkřejší. Možná vás napadá otázka, co jsme chtěli v létě dělat v lyžařském středisku. Věděli jsme, že asi ve výšce 1600 m n.m. je parkoviště. Odtud jsme se chtěli vydat pěšky na vrchol, to je
1 934 m n.m. 
Přijeli jsme na parkoviště a trochu nás překvapilo, kolik je tu lidí. Jenže to mělo dobrý důvod. Brzy jsme zjiistili, že i pěší cestu na vrchol si musíme zaplatit. Stojí 25 zélandských dolarů. A když už jsme měli platit, využili jsme jednu ze zdejších atrakcí. Když totiž v létě dojde sníh, vlekaři nepláčou, ale nabídnou jiné vyžití. Buď si přivezete vlastní kolo nebo si ho tu můžete půjčit a nebo jezdit z vrcholu terénní tříkolkou. Zvolili jsme jízdu na tříkolkách. Před zakoupením jízdenky si musíme stoupnout ke sloupu s vyznačenou výškou a podle velikosti dostaneme tříkolku. Já mám small, Pavel large. Koupili jízdenku na 2 hodiny, vyfasovali krosařské helmy, dostali jsme instrukce a jezdíme nahoru a dolů. Pak je ještě možnost koupit si jen jednu jízdu, ale to by vás mrzelo. Cesta je hodně prašná, štěrk a jemný písek, takže jsme po dvou hodinách jak čuňátka, ale naprosto spokojení a vyblbnutí. Pokud se sem někdy dostanete a budete jezdit na kole, můžete sjíždět až do údolí ke spodní stanici lanovky. 
Vrátili jsme se zpátky do Queenstownu a ještě se na chvíli uložili na pláž. Využíváme krásného počasí, protože zítra už má být chladno.
Asi předpověď vyjde, protože večer ještě před západem slunce se prudce ochladilo a přidal se silný vítr. 

Jak se tam dostat:

Den dvacátý první
Queenstown

Neděle, 3.1.

Předpověď počasí opravdu vyšla a včerejší teplíčko vystřídala pěkná zima. Celou noc byl tak silný vítr, až jsem se bála, že náš domeček na kopci bude ráno pod kopcem. I proto jsme ráno hodně otáleli s odjezdem a protože dnes jsme neměli naplánovaný žádný výlet, ale setkání s našimi mladými, mohli jsme si to dovolit.
Vyjeli jsme až v půl dvanácté, teploměr ukazoval 10°C a pořád byl pěkný vítr. Sjeli jsme z našich výšin do centra města, zarezervovali stůl v restauraci na večer a prošli park vedle jezera. Kromě obrovských stromů z nejrůznějších částí světa tu mají hřiště na discgolf nebo pro nějakou verzi velkého petangu. Pak jsme se šli schovat před zimou. Vybrali jsme si na to pěkně strašidelné místo, dům hrůzy Fear Factory. 
Jestli máte chuť se bát, nanajdete lepší místo. V domu hrůzy jsme procházeli uzoučkou uličkou v naprosté tmě, orientovat jsme se mohli jen podle malinkých červených světélek. Ještě že mě Pavel vedl, protože bych se tam motala ještě zítra. Z různých zákoutí na nás vyskakovali zombíci a jiné hrůzné bytosti, malá bílá holčička, za krk nám dýchal kdosi, zaplétali jsme se do pavučin, řetězů a něčeho, co připomínalo tlusté liány. Za mřížemi na nás bafali vězňové a nebo nás někdo chytal za nohy, sahal na hlavu a všude křik, nářek a kvílení. Proplétali jsme se tudy asi 15 minut a dost jsme si oddechli, když jsme konečně našli východ.
Pak už byl čas, kdy jsme se měli potkat s Pavlem a Terkou, kteří za námi přijeli z Cromwellu. Sice už bylo tepleji než ráno, ale přesto to na procházení nebylo. Zalezli jsme nejdříve na kafe a pak jsme přešli do restaurace Public Kitchen na pobřeží jezera, kde jsme měli zamluvený stůl. 
Po skvělé večeři ještě jednou káva a pak už jsme se s Pavlem a Terkou rozloučili. Oni jeli zpátky do Cromweelu a my jsme se vrátili do našeho domečku. Na Zélandu se příliš nezabyvají vytápěním, a tak jsme rádi za malý přímotop.
Na zítra už je předpověď lepší, tak se snad zase trochu ohřejeme. Vítr se utišil a nebe je plné hvězd.

Co navštívit:

Fear Factory

Jak se tam dostat:

Den dvacátý druhý
The Remarkables

Pondělí, 4.1.

Dnes trávíme poslední den v Queenstownu a počasí se nám předvedlo v plné kráse. Po včerejší zimě přišlo oteplení a i vítr se utišil. Využili jsme toho a vydali se prozkoumat další lyžařské středisko. Tentokrát je nedaleko Queenstownu a už cesta stojí za to. Vyjeli jsme směrem na Invercargill a kousek za městečkem Frankton už byla odbočka na lyžařské středisko. Jmenuje se The Remarkables Ski Area. Začátek cestky je klikatá asfaltka a asi po dvou kilometrech je to klikatá prašná cesta. Tudy jedeme stále nahoru a nahoru až na parkoviště do výšky 1 600 m n.m. Cestou se nám otevírají úžasné výhledy na město Queenstown i na okolní hory.
Dorazili jsme na parkoviště a tady nejsou žádné atrakce, ale prostá turistika. Můžete si zvolit z několika okruhů. My jsme si vybrali cestu na vrchol pod lanovkou Schadow Basin Chair. Cesta není dlouhá, asi 3,5 km, ale překonáte na ní 400 výškových metrů. Rozhodně se dobře protáhnete i zapotíte, ale odměnou je rozhled z vrcholu. Z výšky 2 tisíc metrů máte město Queenstown před sebou jako na dlani, na přilehlém letišti můžete pozorovat přístávání i odlety letadel. Jezero Wakatipu je tak modré, že se tomu ani nechce věřit, na řece Kawarau River, která vytéká z jezera Wakatipi, můžete pozorovat rychločluny  a kolem dokola zasněžené hory. Viděli jsme vrcholy hor u Milford Soundu i Rob Roy. 
Nahoře prostě bylo tak krásně, že jsme se uložili na vyhřáté kameny a chvíli jen tak relaxovali. Cesta dolů je kupodivu mnohem rychlejší. Jen jsme koukali kam šlapem a šlo to samo. 
Dole jsme zastavili u jezera, ale dnes bylo na pláži tolik lidí, dětí a psů, že jsme se dlouho nezdrželi a odjeli do centra města. 
Díky tomu, že většina novoročních turistů už odjela, nechá se centrem
v pohodě projet i projít. A tak jsme se courali po nábřeží, pozorovali pouliční umělce a užívali jsme si posledního večera ve městě .
Chvíli před západem slunce jsme odjeli do našeho domečku, aby mohl Pavel vyfotit hory, které jsme dnes zdolali.

Co navštívit:

The Remarkables

Jak se tam dostat:

Den dvacátý třetí
Timaru

Úterý, 5.1.

Dnes máme cestovací den. Musíme se přesunout z Queenstownu do Timaru, což je 328 km. Rozloučili jsme se s naším bytným Jakubem a vyrážíme na cestu. 
Protože projíždíme Cromwellem, zastavili jsme naposledy se u Pavla a Terky. Do Cromwellu jsme dorazili asi v poledne, ale s mladými se máme až v půl páté. Stihli jsme si tedy konečně městečko prohlédnout. Původní město bylo kvůli vybudování přehrady s elektrárnou zaplaveno, a tak byly některé domy přestěhovány a je zde nově udělaná stará část města. Vypadá to, jako bychom se propadli o století zpátky. Je tady hotel, muzeum, stará kovárna nebo třeba tiskárna novin. V muzeu mají tři kompoty 85 staré a dva z nich vypadají jedle. 
Pak jsme se přesunuli za mladými a ti pro nás na rozloučenou připravili skvělý piknik u jezera. Užili jsme si poslední společné chvíle, v půl sedmé jsme se rozloučili a vyrážíme na cestu. 
Tentokrát nejedeme vnitrozemím, ale chceme vyzkoušet cestu při pobřeží moře. Do Omaramy jedeme stejnou trasou jako při příjezdu, ale pak se vydáváme směrem na východ na Waimate a dál při pobřeží na sever do Timaru. Krajina je tu zase jiná, ale cesta vnitrozemím horami byla zajímavější. Tady projíždíme vyschlými Beskydami a až u pobřeží jsou lesy a zelené pastviny. 
Ale ani tak jsme se nenudili. Zapadající slunce vybarvilo okolní kopce a pořídili jsme parádní fotky. 
V Timaru máme zajištěné poslední ubytování. Ráno se musíme posunout do Chrischurch. Vrátíme odřené auto a pak poletíme do Bangkoku.

Co navštívit:

Timaru

Jak se tam dostat:

Tipy na přespání:

Den dvacátý čtvrtý
Christchurch

Středa 6.1.

Poslední den na Zélandu byl ve znamení balení a cestování. V Timaru jsme jěště udělali rychlou prohlídku města. Asi i díky tomu, že tady je hodně prostoru, mají v každém městě velké parky, botanické zahrady nebo prostě zahrady. I tady jsme objevili botanickou zahradu s obrovskými starými stromy. 
Pak už jsme se začali posunovat k Christchurch.
Jedeme stejnou trasou, jakou jsme absolvovali první den, jen v protisměru. Cesta při pobřeží je trochu fádní, pro nás bylo zajímavé připomenout si místa, kde jsme stavěli při příjezdu.
V Christchurchu jsme naposledy doplnili benzín, autíčko jsme dali trochu do gala a jedeme do půjčovny. Byli jsme zvědaví, jak budou reagovat na náš odřený blatník, ale všechno v pohodě. S úsměvem si vzali protokol z policie a bylo to. 
Pak nás naložili do auta a odvezli na letiště. 

Tím skončila naše cesta po Novém Zélandu.
Co k tomu dodat?
Že je to země krásná, rozlehlá, rozmanitá, podobná naší zemi, Norsku, Alpám a zároveň úplně jiná.
Že už teď mluvíme o tom, že sem musíme znovu vyrazit a prozkoumat další část. Stihli jsme jen jižní polovinu jižního ostrova. 
Že jsou tu lidé vstřícní, usměvaví, příjemní a milí. Alespoň jsme jiné nepotkali.
Že je běžným zvykem nezamykat domy ani auta a přesto se nic neztratí.
Že tři týdny utekly velice rychle a každý den byl plný nových objevů a zážitků.

Tak se tu bez nás měj, Zélande, pěkně...