Bangkok

Poprvé v Bangkoku? Pak zapomeňte na všechno, co vám o tomhle městě kdo říkal. Je smradlavé i voňavé. Podle toho, jestli procházíte po rušné ulici a dýcháte smradlavé výfukové plyny nebo sedíte v Lumpini parku a míchá se vám vůně "čehosi rozkvetlého" a "čehosi grilovaného". Je betonové i třpytivé. Podle toho, jestli procházíte pod některým z mrakodrapů, pod dvoupatrovou betonovou dráhou Skytrain nebo jste zrovna před jedním z chrámů, kde se třpytí i komín od klimatizace. Je konzumní i osvícené. Podle toho, jestli jste v jednom z meganákupních center a společnost vám dělají nakupující pubertální hejskové z bohatých rodin nebo sedíte vedle některého z oranžových lámů a vnímáte jiný rozměr pokory, než na jakou jsou evropané zvyklí. Je zábavné i smutné. Podle toho, jestli si užíváte některé z mnoha turistických atrakcí nebo v tuk-tuku projíždíte kolem některého z mnoha slumů, kde žijí lidé mezi hromadami kartónů, plechů a odpadků. Tohle město má svoje kouzlo. Stojí za to ho poznat. Za těch pár hodin, co tohle město poznávám, je mi jasná jenom jedna věc: Nemusíš to chápat, nemusíš tomu rozumět, ale žít se dá i bez předpisů a vyhlášek Evropské unie. Když svítí červená na přechodu pro chodce, tak to neznamená, že nesmíš přecházet. Když ti někdo uvaří jídlo na ulici, tak v něm nemusí být salmonela. Když s tebou jede taxikář v protisměru, tak to neznamená, že se musíš nabourat. Když se někdo směje, tak k tomu nemusí mít důvod. Zdá se mi, že tady se lidi smějou pořád. Jen tak. Pro radost.

Vydali jsme se objevit Bangkok a na těchto stránkách se s vámi podělíme o naše zážitky a tipy na cesty.
Jestli vás zajímá cestování, připojte se na on-line workshop s cestovatelem Lubošem Vránkem, který se cestováním živí. Připravil si pro nás slideshow o jeho objevování po Persii.

Cesta do Bangkoku

Na cestu do Bangkoku se vydáváme z Nového Zélandu z letiště v Christchurch. Letíme s China Airlines a je před námi cesta s jedním mezipřistáním v Melbourne a jedním přestupem v Tai-pei.
Mám pocit, že celou cestu spíme nebo jíme. A nosí nám samé dobroty. China Airlines nezklamala. 

Noční trh v Bangkoku

Do Bangkoku jsme dorazili po dvacetihodinové cestě.
Z letiště jedeme vlakem do našeho hotelu, což je celkem dobrodružné. Už jen pochopení systému metra nám chvilku trvalo a pak zorientování se v různých linkách vlaků. Cestou jsme viděli luxusní čtvrti, průmyslové zóny, slumy
i honosné mrakodrapy. To vše na střídačku. Dorazili jsme zdárně do hotelu
a přestože jsme po dvacetihodinové cestě nevypadali nejlépe, zacházeli tam
s námi velice vlídně. Dostali jsme hned doporučení, kam se podívat, co navštívit, na pokoji připravené ovoce i voda. Sprcha z nás spláchla únavu a tak rovnou vyrážíme do města.

Můj první dojem? Bože, jak tu vydržíme celý týden? Nepředstavitelný hluk, špína a smog. Možná, že kdybychom nebyli zmlsaní z čistého zélandstého vzduchu, nebyl by šok tak velký. Ze smogu nás pálí oči, škrábe v krku, ale nevzdáváme se a prolézáme místní noční trh nedaleko od hotelu. Se soumrakem kolem šesté hodiny bylo město najednou jaksi hezčí. Mírný větřík smog trochu rozfoukal, tma schovala neskutečný binec na ulicích a hluk buď utichl nebo jsme si na něj už zvykli. Osvícené prodejní stánky lákaly na nejrůznější dobroty. Prostě, tma Bangkoku svědčí!

Co navštívit:

Noční trh

Tipy na přespání:

Hotel Anantara

Seznamování s Bangkokem

Druhý den jsme se vydali do města. Po ránu pršelo a désť spláchl včerejší smog. Hupli jsme do místního taxíku tuk-tuku. To je jakási motorka-tříkolka se stříškou. Provoz ve městě je pro mě nepochopitelná záhada. Do jednoho jízdního pruhu se vejdou tři mopedy vedle sebe. Ten, co je v pravo, odbočuje do leva, prostřední jede do prava a třetí z levé strany jede pruhu rovně. Auta, autobusy, mopedy, motorky, kola, tuk-tuky…. všechno se tu různě předjíždí, přejíždí z jednoho pruhu do druhého, troubí na sebe a nesrazí se. Nechápu, ale to nevadí.

Tímhle provozem se řítíme s naším tuk-tukem s větrem o závod. Cestou jsme zjistili, že náš tuk-tukář nemá tušení, jak se dostat na místo, které jsme mu označili, a tak se porůznu vyptává na cestu. A ještě dostal pokutu.
Nechali jsme se dovézt k Národnímu muzeu a tady už couráme pěšky. Oslovil nás místní vrátný a na mapu nám namaloval, kam máme jít, co je kde zajímavého a hned i sehnal dalšího tuk-tuka. První, co mě napadlo, bylo: “Že by turistická mafie.” A trefa! Mám tím samozřejmě na mysli lov na turisty. Řidič nás dovezl na zastávku místní lodi a jedeme na projížďku kanály ve městě. Určitě za nás dostal provizi. Voda je opravdu jako v kanálu. Má hnědozelenou barvu a plave v ní všechno, co si dokážete představit. V širším místě kanálu jedeme rychlostí blesku, loď skáče po vlnách, ale když jsme se dostali do užší části kanálu, lodivod musel trochu zpomalit, aby se dokázal vyhýbat protijedoucím lodím. Tady začíná zajímavé představení.

Luxusní domy se střídají s naprostými chatrčemi, vedle sebe obchod, zahrádka, polorozpaddlá bouda a výstavní vila. Domy jsou vesměs postavené na kůlech a k vodě vedou schody. Dvakrát jsme na schodech viděli krokodýla. Představte si, že doma jdete na verandu a tam trčí krokodýl! Ještěže u nás doma potkám nanejvýš pavouka. Asi hodinová cesta kanály byla rozhodně zajímavá.

Wat Intharawihan

Vrátili jsme se na místo, odkud jsme vyjeli a putujeme dál. Mávli jsme si na dalšího tuk-tuka, a protože tenhle uměl anglicky, domluvili jsme se s ním, co chceme vidět a on nám nabídl, že na nás na místě vždycky počká. No dobrá. Na radu tuk-tukáře byla první zastávka v Wat Intharawihan u Budhy vysokého 32 metrů. Strávili jsme tu určitě hodinu, prohlédli chrám, vyfotili Budhu ze všech stran, prolezli okolní krámky i modlitebny.

Pobavilo nás, když malí kluci začali mezi sochami na nádvoří hrát fotbal
a občas se do některé z nich míčem trefili. Naprosto klidným krokem k nim přišel mnich, beze slova jim míč sebral a odešel. Asi jim ho vrátí až na konci školního roku.

Pak jsme se vrálili k našemu čekajícímu tuk-tukáři a zase navrhnul, kam se máme podívat. Dali jsme na něj a ocitli jsme se v krejčovském salonu.
Tuk-tukář nás obřadně předal obchodníkovi v očekávání tučné provize. Prodavač kolem nás úslužně poskakoval, nabízel vodu, kávu a přinesl katalogy. Do pěti dnů nám prý ušijí oblek, kostým, šaty, možná i modné z nebe. Když jsme odmítli, veškerá úslužnost byla tatam a už jsme se ani při odchodu nedočkali pozdravu. Nevadí. Protože tuk-tukář nám chtěl dál organizovat, co máme navštívit, rozloučili jsme se s ním a dál se vydáváme po svých.

Co navštívit:

Jak se tam dostat:

Trh v centru města

Zapadli jsme do dlouhé ulice plné krámků a stánků se šaty, šátky, kalhotami, tričky, obleky, tetováním, kabelkami, jídlem, pitím a snad vším, co vás napadne. Mezi krámky pobíhají prodavači z dřevěnými kobrami, smaženými štíry, vyřezávanými miskami a hodinkami, proplétají se tu prodavači se svými obchůdky na kolečkách se smaženými nudlemi, zmrzlinou, banánovými palačinkami, mezi tím jezdí auta, mopedy nebo tuk-tuky.

Úžasný zmatek a skvělá atmosféra. Ceny jsou smluvní. Co si usmlouváte, to máte. A tak smlouváme, nakupujeme, odmítáme, prohlížíme, ochutnáváme
a fotíme. Asi v šest hodin večer jsme se odtud vymotali a dalším tuk-tukem jsme se vydali dál.


Bangkok Metropolitan Administration City Hall

Projížděli jsme kolem náměstí Phra Nakhon, kde byla rozzářená spousta světel a z nich vytvořené krásné obrazy. Takže jsme vystoupili a jdeme na prohlídku. Vstup na ohrazené náměstí se rovná letištní prohlídce, ale pak už si můžeme dělat co chceme. Na náměstí před radnicí Bangkok Metropolitan Administration City Hall byla trojrozměrná výstava světla Bangkok Light of Happines. Z milionů světélek jsou poskládané pohyblivé obrazy, loubí a barevné kulisy.

Blízko rozzářeného náměstí je chrám Wat Ratchanadta. Odtud se ozýval zpěv večerní motlitby a tak jsme neodolali a přidali se. Najednou jsme z komerčního světa vstoupili do světa klidu a rozjímání. Nejsme věřící, neumíme thaisky,
ale ….… Bosi sedíme na zemi v chrámu mezi asi stovkou zpívajících lidí, před námi Budha a v duši naprostý pokoj. Znovu jsme úplně okouzleni. V chrámu jsme strávili při motlitbě asi půl hodiny a pak už jsme se vydali na cestu
k holetu. Tedy, chtěli jsme se vydat lodí, ale protože už je pozdě a lodě nejezdí, jedeme městským autobusem. A to je zase jiné dobrodružství.
Ačkoliv jsme my neznalí za první cestu tuk-tukem zaplatili 300 báthů, později jsme už platili jen 20. A cesta autobusem pro dva lidi přes půl města byla za 22 báthů. To prostě nemůže po ekonomické stránce fungovat, protože z toho se musí zaplatit řidič, průvodčí a autobus. Přesto to funguje.

V autobusu je průvodčí, který obchází cestující a prodává jízdenky. Má plechovou krabičku ve tvaru úzkého asi 40 cm dlouhého válce, která se podélně otvírá. Průvodčí s touhle krabičkou chodí po autobusu, pořád s ní klape a chrastí, vybírá jízdné a prodává jízdenky. Papírové bankovky si vplétá mezi prsty a drobné mince dává do krabičky. Zároveň z krabičky vytáhne jízdenku, ucvakne ji víčkem a pak ji ještě víčkem patřičně “ožužulá”. Nemůžu se na to vynadívat. Průvodčí nás upozornil, že už jsme blízko našeho hotelu,
a tak vystupujeme. Pro nás na neznámé ulici, před obchodním domem Word Center a tady je zase festival jídla. Na ploše před obhodním centrem je spousta stánků se všemi možnými pochutinami. A tak zase ochutnáváme, mlsáme a baštíme.
Pak už jsme se ucapkaní a plní dojmů zorientovali podle mapy a do hotelu ve vedlejší ulici došli pěšky. Můj dnešní dojem z Bangkoku je úplně jiný než ten včerejší. Možná to způsobila i únava po cestě, ale včera jsem si přála někam se schovat. Dnes se těším na zítřek a na to, jakou další tvář nám Bangkok předvede!

Jak se tam dostat:

Wat Ratchanadta

Další den vyrážíme zase do města podívat se na místo, kde jsme byli včera. Chceme vidět, jak Wat Ratchanadta vypadá za denního světla. Prolezli jsme celý areál a vyšplhali jsme i na Loha Prasat. Chrám vedle Wat Ratchanadta a říká se mu také The Metal Castle. Je to velká budova se čtvercovým půdorysem, která má několik pater a každé vyšší patro má vždy menší půdorys než patro předešlé. Vzniká tedy tak neobvyklý tvar. Můžete procházet budovu po ochozech jednotlivých pater nebo se vyšplhat až nahoru, kde jsou uchovávány ostatky Budhy.

Tentokrát jsme zvolili dopravu lodí. Je to běžné místní emhádéčko, takže jedeme my a pak samí domorodci. Výhodou tohoto způsobu dopravy je cena. Zaplatili jsme směšnou částku 9 bathů, to je asi 6 našich korun. Loď jede kanálem, kde je voda podobná blátu, do kanálu jsou přívody z kanalizací ve městě, plave tu spousta plastových lahví, sáčků, kelímků, hadry, papír, prostě všechno, co vás napadne. 

Nastupování na loď je dost dobrodružné. Rozhodně neočekávejte nástupní můstek. Prostě z mola musíte hupnout do lodě. Když budete mít štěstí, bude loď dost blízko u břehu. Přidržet se můžete lana, které vede pod plátěnou střechou. Loď sviští hodně rychle a vytváří po obou stranách vodní tříšť, která prší do lodě. Cestující si za jízdy drží postranice, aby odrazili větší část vody, a zakrývají si tvář, aby se jim do úst nedostala voda, kterou postranice nezachytí. Z téhle stoky nechtějí pít ani domorodci.





Co navštívit:

Jak se tam dostat:

Cestování po Bangkoku

Když porovnám způsoby dopravy, které jsme zatím ve městě vyzkoušeli, určitě vyhraje vlak. Je to rychlé, levné, čisté, ale nevede do všech částí města. V ostatních částech města se vyplatí cestovat autobusem. Je to levné, poměrně rychlé, ale rozhodně to není čisté.

Cestování lodí jsme vyzkoušeli, ale nestalo se naším koníčkem. Je to sice hodně levné, hodně rychlé, ale příšerně špinavé a vhodné jen pokud máte trasu kolem vody.

Na krátké přesuny městem je vhodný tuk-tuk. Místní taxík-tříkolka. Je to poměrně rychlé, určitě si užijeme adrenalinu v místním trochu divokém provozu a když se nenecháte taxikářem napálit, je to i levné. Podle informací, které jsme tu dostali, je normální cena 20 bathů. Požaduje-li taxikář nehoráznou cenu, klidně i několik stovek, osvědčilo se nám prohlášení, že zavoláme policistu, aby určil cenu. Taxikář si vezme částku, kterou jste ochotni zaplatit a odjede.

Chcete-li cestovat po městě delší trasu a nechcete využívat městskou dopravu, pak je vhodný běžný taxík. Tenhle způsob přepravy jsme zatím nevyzkoušeli, ale třeba na to dojde.

Sloní farma

V Thajsku se dá dělat spousta věcí a jednou z nich je návštěva sloního kempu. My jsme si to vyzkoušeli s cestovku East meets West Travel. Ráno si nás vyzvedla průvodkyně Anna a zavedla nás k autu s řidičem s čepicí a bílými rukavičkami. Anna seděla vepředu u řidiče, my vzadu na pohodlných sklopných sedačkách, pro každého z nás byla připravená voda. Cesta trvala asi tři hodiny, ale rozhodně jsme se nenudili. Ačkoliv se podle jména může zdát, že naše milá průvodkyně byla Češka, zdání klame. Je to Thajka a celou cestu nám neúnavně vyprávěla o místech, která jsme právě míjeli, o životě v Thajsku, nebo o tom, co nás celý den čeká. Žádnou otázku nenechala nezodpovězenou a to všechno s úsměvem. 

Dojeli jsme do sloního kempu a než jsme se rozkoukali, seděli jsme na slonovi. Překvapilo nás, že ho řídil asi dvanáctiletý klučina. Ale proč ne. Dojeli jsme se slonem k řece, tam se trochu vymáchal a jedeme dál. Pak klučina slezl na zem a nabídl Pavlovi, aby si zkusil slona řídit. Nevyužijte takovou nabídku. Pavel se tvářil že řídí, ale spíš se divil, že to jede. Vyjeli jsme od řeky zase zpátky do kopce a pak jsme se s Pavlem prohodili. Řídila jsem já. Tedy, protože jsme zase jeli z kopce, byla jsem ráda, že sedím za sloníma ušima a nepadám. Slon totiž nemá volant, brzdu, bezpečnostní pásy ani madla, kterých byste se mohli držet. Kdy slon nedělá co má, řekne se mu “má”. Když to nezabere, řekne se “MÁ”. No a když to pořád nezabírá, řekne se hrubým hlubokým hlasem “MÁÁÁÁ!” A je to. Pak už zase slon jde tam, kam má jít, přestane sbírat po zemi listí a prostě se bavit čím chce místo vození turistů. Zatímco jsme balancovali na slonovi, klučina kolem pobíhal s Pavlovým foťákem a fotil a fotil. Zdárně jsme dojeli kam jsme měli, slezli ze slona, důkladně ho podrbali a čeká nás další atrakce. Jízda po řece na bambusovém voru. 

Proti proudu nás na voru vytáhla motorová loď a pak se vracíme po proudu zpátky. Vor řídí asi patnáctiletý kluk. Trochu mi to připomnělo jízdu na lodi na naší Berounce. Jede to pomalu a nehoupá se to, jen jsme se nemuseli ohánět pádlem. Na voru s námi jela průvodkyně a vysvětlila nám, že jedeme po řece Kwai. Tedy po malé řece Kwai. V Thajsku jsou dvě řeky Kwai, malá a velká. Velká řeka je pro nás známá hlavně z filmu Most přes řeku Kwai. Pak jsme se vrátili zpátky do auta, je pro nás připravená další voda a řidič nám donesl vychlazené vlhké ubrousky, abychom se mohli osvěžit. Bylo to hodně příjemné a hlavně milé. 

Na silnici byly značky, které od nás neznáme: "Pozor, opice". A byly tam. Řidič nám ochotně zastavil, aby Pavel mohl fotit, jen zkontroloval, jestli nemáme banány. Prý by opice naskákaly do auta.

Most přes řeku Kwai

Pak už jedeme k velké řece Kwai ke zmíněnému mostu. Je z něj turistická atrakce, ale i tak je zvlášní pocit se po něm projít. Trámy jsou z části ztrouchnivělé, ale jinak je most zachovalý. Na jednom z břehů je vlaková zastávka a průvodkyně říkala, že odtud opravdu vlak přes řeku jezdí. Rozhodně to neodpovídá předpisům Unie, ale proč ne. V Thajsku je málo věcí, které by vyhověly předpisům Evropské unie, ale i tak to funguje.
Dali jsme si oběd a pak už se vracíme do našeho hotelu.

Máme před sebou tříhodinovou cestu, tak ze sedaček jsme si udělali lehačky, průvodkyně vytáhla okénko mezi přední a naší zadní částí a najednou koukáme, že spíme. Pavel se vzbudil dřív a když jsem se probrala k životu i já, Pavel už se díval v autě na film na veliké obrazovce.
Hodně jsme si užívali servisu, který nám byl ten den poskytován, Pavel se i zasnil, jak by to vypadalo, kdybychom měli auto s řidičem k dispozici po celou dobu pobytu v Bangkoku. Představa je to příjemná, ale pak bychom neokusili kouzlo cestování emhádéčkem v autobusu nebo na lodi a to by nás mrzelo. Takhle je to správně. Od každého trošku.

Jak se tam dostat:

Wat Phra Kaew

Na další den jsme si naplánovali výlet do nejposvátnějšího budhistického chrámu v Thajsku Wat Phra Kaew, který je součástí Královského paláce. Cesta do centra jsme netrvala dlouho. Jeli jsme nejdříve vlakem a dál lodí. Tentokrát jsme jeli po řece, takže na nás nebafali krokodýli. Po zakoupení vstupenky jsme se museli podrobit prohlídce, jestli jsme dostatečně oblečeni. Pavel prošel, já jsem se musela zahalit do šátku, protože jsem měla šaty na ramínka. Ve vedru, které panovalo, to nebylo nic příjemného. Prohlídka ale stála za to. Tolik krásných zdobených budov, soch a nádvoří pohromadě jsme ještě neviděli. V chrámu je socha budhy vytesaná z jediného kusu smaragdu a její blízkosti smí usednout pouze král. V královském paláci je možné prohlédnout si korunu a trůn, které jsou používané při slavnostní korunovaci krále.

V koplexu jsme zjistili, že svět je moc malé místo. Bylo tu asi tak milion lidí a my jsme se potkali s chlapíkem z Rokycan. Kdybychom se na tom domluvili, tak se určitě nanajdeme. Po areálu jsme nachodili asi 15 km a pak jsme se vydali lodí do čínské čtvrti.

Jestli jsem při našem příjezdu do Bangkoku měla pocit, že je tu špína a bordel, v čínské čtvrti jsem se musela Bangkoku omluvit. To, co jsme viděli v čínské čtvrti, je jiný level. Kanál, který protéká touto částí města, neuvěřitelně páchne a přesto jsme v něm viděli dva varany. Divím se jim, že to zvládají.


Co navštívit:

Wat Phra Kaew

Jak se tam dostat:

Calypso

Ochotně jsme čínskou čtvrť opustili a lodí se přesunuli k zábavnímu parku Asiatique, kde jsme měli v kabaretu Calypso objednané vstupenky na travesty show. Byl to výběr z několika muzikálů a opravdu to byla show!

Seděli jsme v první řadě a Pavla si oblíbila gejša. Byla to fešanda! Kromě gejši jsme měli možnost potkat Beyoncé, Lady Gaga nebo Tinu Terner. Rozhodně jsme se dobře pobavili.

Pak ještě projíďka na ruském kole a celí uondaní se vracíme do hotelu. Už se nám nechtělo dlouze cestovat, a tak došlo konečně na běžný taxík. Cesta byla rychlá a cena přijatelná - 400 báthů.

Co navštívit:

Jak se tam dostat:

Plovoucí trh

​Další atrakce, kterou si můžete v Thajsku vyzkoušet, je návštěva plovoucího trhu. Navštívili jsme trh asi 70 km od Bangkoku. Cesta trvala asi hodinu a museli jsme vysvětlit, že chceme oravdu jen na plovoucí trh. Ne, díky, nechceme do sloního kempu, nechceme na krokodýlí farmu, opravdu nechceme ani za opicemi. Když se prodávající vstupenek vyrovnal s tímhle faktem, zjistili jsme, že tu panují dvojí ceny. Jedna cena pro domorodce a pro turisty je násobená dvěma. Po kratším dohadování a vyhrožování, že opravdu odejdeme, jsme dostali cenu pro domorodce. Nasedáme do staré dlouhé lodi
a vyrážíme na cestu po kanálech. Náš lodivod se jmenuje Čoi a stále okřikuje Pavla, že musí sedět přesně na prostředku. Loď je úzká, dlouhá a dost vratká. Manévrování na úzkých kanálech a vyhýbání se protijedoucím lodím je trochu
o nervy. Jakmile se Pavel trochu nakloní, hned zezadu Čoi volá thajsky, ale je mu naprosto přesně rozumět: "Halo, sir, sedněte si rovně nebo zvrhnete náš banán a ve vodě jsou krokodýli. Jsou malí, ale koušou!". Bohužel jsme žádného krokodýla neviděli. 

Projíždíme kanálem, zpočátku náš lodivod zkoušel zastavit u každého stánku, ale brzy zjistil, že s námi žádné velké kšefty nebudou. A tak později už jen přibrzdí, optá se, jestli chceme nakupovat, a jedeme dál. Všech možných tretek už jsme si za léta dovolených navozili tolik, že už si opravdu vybíráme. Spíš nás zajímá, co všechno je ve stáncích k nabídce. A je tu fakt všechno. Oblečení pánské, dámské, sportoní i společenské, vyřezávané sošky opic, slonů, koček,.... , různá cinkadla, látky, ovoce, jídlo připravované na lodích nebo ve stáncích na břehu, obrazy (všehny pravý originál, tak nefotit), vějíře, dřevené lodičky, magnety a další a další nepostradatelné suvenýry. Ceny jsou samozřejmě smluvní, takže se musí smlouvat. Nakoupit za první zkusmo vyslovenou cenu prodavačem je naprostý nesmysl. 

Dvěma stánkům jsme se ale nevyhnuli. Náš lodivod prohlásil, že jsou jeho,
a zastávka byla povinná. Abychom mu udělali rodost, koupili jsme po patřičném smlouvání pár suvenýrů  a můžeme jet dál. 

Další povinná zastávka byla v místním marketu. To je místo na břehu, kde jsou soustředěny všechny suvenýry pod jednu střechu. Vysypali nás z lodi na břeh
a loď odjela s tím, že se za dvacet minut vrátí. Dvacet minut se protáhlo skoro na čtyřicet, ale zase jsme měli možnost podívat se, jak žijí místní. Obchod nás až tolik nezajímal. Chodili jsme se sem jen vychladit k větrákům z okolního vedra. 

Čoi se pro nás vrátil, nasedáme a jedeme dál. Další zastávka je u místního svatostánku. Tady je krátká zastávka jen na focení, ale je se na co dívat. Svatostánek je pěkný a v okolní džungli se vyjímá čistotou a úpravností. Uděláme si pár fotek a zase pokračujeme dál. Nasedání a vystupování z vratké lodi je trochu dobrodružné. 

Měli jsme zaplacenou dvouhodinovou prohlídku a teď už je nejvyšší čas na návrat. Přece nás nebude vozit přes čas. Řítíme se po kanálu sakra rychle, až jsem měla strach, že se prastará loďka na vlnách pod námi rozpadne. Prkýnka na podlaze jsem přidržovala nohama. Stihli jsme to, loďka vydržela, krokodýli nás nesežrali a Čoi může naložit další koupěchrivé turisty. Takže všechno dobře dopadlo.


Co na závěr?

Bangkok je město plné rozporů. Vedle sebe nové moderní stavby a rozpadající se chatrče. Pohodlný čistý vlak a neskutečné cestování lodí ve špíně. Obchodní centra plná významných módních světových značek a přímo před obchodním centrem trh s jejich napodobeninami a nejrůznějšími tretkami.

V Thajsku je na ulicích spousta míst, kde se místní mohou pomodlit. V blízkosti jsou prodejci květin a vonných tyčinek. Věřící se pomodlí se a položí tyčinky a květiny na oltář, svoji modlitbu mohou podpořit zaplacením tradičního tance. Pak už záleží jen na tom, kolik tanečnic si zaplatí. 
Zaujaly mě tři dívky, které se přišly pomodlit. Posadily se na lavičku, povídaly si mezi sebou, v mobilu si ukazovaly nejnovější trendy v líčení a jen tak, mezi řečí, se jedna po druhé odběhla pomodlit. 

Bangkok jsme si se všemi jeho klady i zápory náramně užili. Je to jiný svět, jiná kultura, jiná mentalita a přesto jsme se tu cítili dobře. Stačí se projít po ulici, pozorovat život místních a nechat se pohltit zdejší atmosférou.
V tomhle podmanivém, barevném a živém městě se určitě nebudete nudit.