Syndrom vyhoření a strach ze změny
Menu

Syndrom vyhoření přichází bez klepání zadním vchodem

syndrom vyhoření přichází zadním vchodem bez klepání

“Když tě práce nebaví, tak se s tím dá žít. Jestli tě ale práce hodně nebaví a dlouho nebaví, tak se ti prostě vybijou baterky. ” Tohle mi říkal nedávno jeden můj známý.

Hlavou mi běžela jako červená nit tahle myšlenka: “Ani nevíš, jak moc ti rozumím. Před osmi lety jsem prožíval něco podobného. Moje baterky byly na nule”

Pracoval jsem jako manažer, který vedl lidi pod sebou, ale taky měl svoje šéfy nad sebou. Ta práce mě bavila. Hodně moc. A pak plíživě, jako stín, se do toho začalo vkrádat něco, co jsem tehdy neuměl pojmenovat. Dokázal jsem to až pár měsíců potom, co jsem tu práci opustil. Rozhodnutí skončit, ale nepřišlo ze dne na den. Jako malé oblázky do mozaiky se začaly skládat věci, které samy o sobě způsobovaly jenom nepříjemné pocity. Nic víc.  Když se ale poskládaly všechny dohromady, stalo se z toho solidní vyhoření.

Syndrom vyhoření a strach ze změny

Ta samá práce, která vás dřív těšila se najednou stává noční můrou. Je víkend a vy už se stresujete pondělkem, který z vás vysaje energii. Vaše práce vám přestala dávat smysl, ale vy máte strach ze změny. Tak doufáte, že to bude lepší. Nebude. Někdy stačí jenom udělat něco jinak v práci, kterou děláte. Když se to nepodaří, tak je dobré začít přemýšlet o změně práce. Cestou narazíte na překážky, to je celkem jasné. Jedna z prvních a největších se jmenuje “Strach ze změny”.

V tomhle článku jsem ty kamínky z mozaiky poprvé pojmenoval a poskládal pěkně přehledně vedle sebe. Vlastně pod sebe. Článek není návodem, ale třeba se pro vás stane inspiraci. Inspirací, co s tím, když vás práce přestane bavit.

Pracoval jsem tehdy v oboru, který se netěší příliš dobré pověsti. Finanční poradenství. Po osmnácti letech práce v tomto oboru jsem společně s partou kolegů přešel od jednobarevné firmy do multilevelové společnosti. Měl jsem pod sebou asi 25 obchodníků a manažerů, kteří se se mnou do téhle změny pustili. Díky počátečnímu nadšení se mi podařilo tenhle tým během tří měsíců zdvojnásobit. Ale na druhé straně se začaly skládat první kamínky do mozaiky. Do mozaiky s názvem “Vyhoření”.

Kamínky do mozaiky jménem „Vyhoření“

Ty kamínky do mozaiky se začaly skládat úplně nevinně. Snad to bylo i tím, že jsem přistoupil na hru, která se jmenuje “Americký úsměv”. Pod sebou  máš lidi, se kterými máš dělat něco, o čem sám nejsi přesvědčený, že je to správně. Říkáš jim věci, kterým moc nevěříš. Protože jsi jejich šéf, tak se u toho tváříš tak přesvědčivě, jak jenom to jde. Sám sobě ten úsměv ale nevěříš. “Tohle je těžký, ale třeba tomu jenom nerozumím”, napadá tě. Za pár dnů přijde podobná situace. “Tak tohle už teda ne. Do toho nejdu. To jim říkat nebudu”. Zápasíš s tím, ale nad sebou máš šéfa, který ti říká, že to je v pořádku. A ty nevíš, jestli on je taky v režimu “Americký úsměv” nebo to myslí vážně. Chvíli s ním diskutuješ a slyšíš: “Nepřemejšlej o tom. Všichni ostatní to tady takhle dělají a funguje jim to. A v multilevelu platí jedno pravidlo. To pravidlo zní: “Opice vidí, opice dělá”. Cože? Chápu to správně? Slyšel jsem to tehdy poprvé, tak mě to překvapilo.

1. Makej a moc o tom nepřemýšlej

Ty lidi, které tady máš, tu nejsou proto, aby vymýšleli nové věci, ale aby opakovali to, co funguje. Dává to smysl a je to logické. Když chceš vytvořit v MLM úspěšnou skupinu, tak musíš ty lidi naučit, aby uměli opakovat to, co děláš ty. A potom manažery pod sebou naučit, jak oni to mají naučit další lidi pod sebou. Opice vidí, opice dělá. Nezní to moc líbivě, ale funguje to. Tak o tom moc nepřemýšlej a makej.

2. Nástěnka snů. Vision board.

Znáte to? Víte, co to je? Ve zkratce: Na nástěnce si vytvoříte koláž z obrázků, které symbolizují všechny vaše touhy a přání. Jejich vizualizace vám pomůže s tím, abyste jich dosáhli. Samo o sobě to není nic špatného. Může se z toho ale stát úspěšná pomůcka na cestě k vyhoření. Poprvé jsem o tom slyšel asi v pětadvaceti na nějakém školení. Pak jsem o tom četl v knížce od Jacka Canfielda. Zní to fajn, asi budou i lidé, kterým to k něčemu pomohlo. Ale v mém novém prostředí se z toho stala modla. Všichni to mají a kdo to ještě nemá, tak by si to měl vyrobit. Neuměl jsem odolat. I já jsem si udělal svůj vision board. Byl jsem z toho tak zpitomělý, že jsem se opakovaně naštvával na mojí manželku, která to vůbec nechtěla pochopit. Ona vůbec nechápala, že bez nástěnky snů a plánování cílů se nedá žít! Dneska už se tomu směju, ale tenkrát jsem byl opravdu přesvědčený o tom, že bez vision boardu se to nedá nikam dotáhnout.

3. Call party

Jedna z věcí, která vedla k nedobré pověsti pojišťováků a finančních poradců je rozsáhlé telefonování všech a všem.

V roce 2010 už jsem měl za sebou první zkušenosti s tím, že nemusíte po telefonu otravovat lidi s nabídkou něčeho, co vůbec nechtějí řešit, ale můžete na internetu přitahovat pozornost lidí, kteří se včera rozhodli, že chtějí hypotéku a najdou si vás tam. Obchodníky v mém týmu jsem učil dělat s internetem. Tenhle můj postoj byl celkem populární směrem dolů, k mým obchodníkům. Nemusíte volat, otravovat a být odmítáni. Ale směrem nahoru už tolik populární nebyl. “Ti tví lidé tu nejsou přeci proto, aby je to bavilo. Jsou tady proto, aby udělali čísla na tenhle týden”. Po pár týdnech to přišlo. Musím říct, že tohle nebyl kamínek, ale pořádný šutr do mojí mozaiky. “Bylo by dobrý, kdybys se svými obchodníky dělal Call party”. Slyšel jsem to tehdy poprvé, ale samotný název mi napověděl, co se po mě asi bude chtít. Pro obchodníky je odmítání v telefonu nepříjemné. Ostatně, pro koho by nebylo? “Vezmeš obchodníky do zasedačky, každý si předem někde sežene sto čísel a bude se volat. Když budou pohromadě, tak pro ně bude to volání míň frustrující a ty budeš mít jistotu, že se někde neflákali a něco dělali.” To byl pro mě opravdu dost velký šutr do mojí mozaiky. No nic, šéf je tady od toho, aby se poslouchal a opice vidí, opice dělá. Na příští poradu jsem nasadil americký úsměv a svému týmu vysvětlil program příštího pondělního dopoledne. Bude Call party. Ten den jsem jel domů poprvé s broukem v hlavě. “Pavle, chceš tohle dělat?”  Do mého pořádného vyhoření ale ještě scházely dva měsíce a šest pondělních Call party. A pár dalších kamínků do mozaiky.

4. Lidí je jako sr*ček, nepřemýšlej o tom

Nábor, nábor, nábor. Musíš dělat nábor! To je jasný, to byl jeden z mých velkých úkolů. Už jsem s tím měl nějakou zkušenost, ale najednou jsem slyšel věci, které mi úplně nedělaly dobře. V téhle branži 90 % lidí odpadne během prvních pár měsíců. “Přivedeš je a dáš jim za úkol, aby obešli rodinu. Dokud nemají licenci, tak tam nemůžou sami, to dá rozum. Tak s nimi bude chodit ten, kdo je přivedl. My už víme, že 90 % z nich odpadne, tak aspoň budeš mít kontakty pro svoje lidi.” Uff… Má to logiku. Manažersky a matematicky to má logiku. Ale za těmi čísly jsou lidské příběhy. Chceš tohle dělat, Pavle? Vzpomněl jsem si na větu, kterou jsem před pár dny slyšel od mojí kolegyně z Moravy. “Lidí je jako sr*ček, nepřemýšlej o tom”. No jo, ale já to mám od přírody jinak. Já o těch věcech přemýšlím. Co teď s tím? Další kamínek začal dávat té mozaice jasné obrysy.

5. Školení budeme dělat o víkendu, aby lidi mohli přes týden pracovat.

Chápu to. Ekonomicky to dává smysl. Ale pak jsou tady partneři, manželky, děti, rodiny. Někdo je tolerantní víc, někdo míň. Každý to má jinak. Jsou lidi, pro které je víkend svatý.
“Tys to Pavle nepochopil! To není práce, to je poslání! Jestli to máš v hlavě takhle, tak to nebudeš umět lidem prodat. Je to v jejich vlastním zájmu! V pracovní dny se prodává, o víkendu se školí.” Blížily se Vánoce. Vždycky před Vánoci jsem si užíval takové to čarovné kouzlo adventu. Určitě ho znáte. Tenhle advent byl ale jiný. Nervózní. Napjatý. Bez radosti. Bez legrace.

6. Úspěch nebo smrt

Poprvé jsem to slyšel od mého šéfa, když jsme přestupovali. Když je člověk plný nadšení a euforie, tak to má úplně jiný podtext. “No jasně, jdeme za úspěchem!” Po těch pár měsících se mi ale poskládala mozaika s úplně jiným podtextem. Já to přeci takhle nemám. Úspěch nebo smrt vůbec není to, co chci žít. Já to mám jinak.

Po Vánocích jsem přišel za svým šéfem, že končím. Ani jsem pořádně nevěděl proč. Pořádně jsem si to uměl pojmenovat až po několika měsících. Vyhořel jsem.

Těch kamínků v mozaice bylo určitě víc. Já jsem tady sepsal nejdůležitější. Tohle není návod, je to inspirace.

Kdybych z toho měl poskládat nějaké doporučení, znělo by asi takhle: Jestli vás práce přestává bavit, nemusíte jí hned měnit za nějakou novou. Zkuste udělat změny v tom, co teď děláte. Samozřejmě jestli vám to okolnosti a prostředí dovolí. Jedna věc je ale jistá. Jestli změnu neuděláte žádnou, tak se to samo od sebe nezlepší.

Strach ze změny je to, co nám brání hnout se z místa. Bojíme se neznámého a tak raději zůstáváme u toho, co známe. Teprve když ten strach překonáme, tak se časem začneme sami sebe ptát: “To je skvělé! Proč jsem to neudělal dřív?”

Moje kamínky do mozaiky mi přinesly taky poučení, o které se chci podělit:

1. Opice vidí, opice dělá:

Multilevel marketing je funkční model. Nemůže v něm ale fungovat každý. Určitě ne já. Neumím fungovat v režimu “Opice vidí, opice dělá”.

2. Vision board:

Bez vision boardu se dá žít. Jeden z velkých učitelů v mém životě byl můj děda. Pracovitý a laskavý člověk. Co si pamatuju, tak celý život dělal jednu práci. Naučil mě dělat fotky. Nikdy v životě nebyl u moře. Když se měl s někým rozdělit o půlku chleba, tak ho schválně překrojil tak, aby na něj zbyla ta menší půlka. “Proč to dědo takhle děláš?” Ptal jsem se ho jako čerstvě rašící puberťák. “Abych z toho měl dobrý pocit”. Můj děda měl spokojený život. Všichni kolem ho měli rádi. A dokázal to i bez vision boardu.

3. Call party:

Když děláš něco, co tě nebaví a čemu nevěříš, tak ti to stejně nebude fungovat. Žijeme ve světě, který nám dává k mnoha věcem spoustu jiných možností.

4. Lidí je jako sr*ček, nepřemýšlej o tom

Svým jednáním můžeš ovlivnit životy druhých lidí. Každý z nás máme nastavený tenhle práh odpovědnosti jinak. A každý z nás by měl s tímhle zacházet tak, aby měl dobrý pocit z toho, co dělá. Já mám za sebou časy, kdy mi z toho dobře nebylo.

5. Školení budeme dělat o víkendu, aby lidi mohli přes týden pracovat.

Jestli tě práce baví tak moc, že chceš dělat i o víkendu, je to fajn. Děláš něco, co tě hodně baví. Ale v tom, co děláme, platí podobná zásada jako ve zdravé stravě. Musí to být pestré. Když ti celý život naplní jenom práce, není to dobře. A hlavně: I když makáš od rána do večera, nenuť to svým lidem. Nemusí jim to vyhovovat.

6. Úspěch nebo smrt

Musím se přiznat, že jsem to tehdy takhle měl. Dneska je mi ale tahle hláška moc a moc cizí. Připomíná mi budovatelské hlášky ze socialismu. Hlášky typu “Republice více práce, to je naše agitace!” Tehdy to viselo na každé nástěnce, na každém rohu, ale nikdo to stejně nebral vážně. Snažím se, makám, mám to štěstí, že můžu pracovat  odkudkoliv, kde ji WiFi, ale nemám to v duchu hesla “Úspěch nebo smrt”.

Syndrom vyhoření může být peklo.

Ale taky to může být něco jako škola života a začátek něčeho nového. Zkrátka si sáhneš na to, kudy tvoje cesta dál nevede a jdeš jinudy. Školné je ale hodně drahé. Dneska se mi o tom mluví snadno, ale tehdy to moc snadné nebylo.

Jestli vás toto téma zajímá, přijďte se podívat na mou novou přednášku s názvem  “Radost z práce, radost ze života”. Vstupenky jsou za pár kaček a pořídit si je můžete už teď.

Klikněte a prohlédněte si obsah přednášky.