Radost máš před nosem. Podívej se!

Nová životní role. Cože? Donedávna mi žena říkala, že mi ještě neodezněla puberta a teď mi prý budou říkat „dědo“. To je divný… Podobný pocity jsem měl v prváku na gymplu, když nám někteří profesoři začali vykat. Bylo mi čtrnáct a poprvý mě někdo oslovil „pane Faro“. Bylo to divný. A pak ještě když mi poprvý řekli, že jsem táta. To znělo divně. Táto. Pořád mám takový jalový nápady a říkají mi táto. Ale bylo to divný jenom chvíli. Pak jsem si na to zvyknul a bylo to fajn. No a když mi poprvé řekli ve čtyřiceti „pane řediteli“. Na to jsem si taky zvyknul. Muselo trvat ještě dalších pět let, než jsem přišel na to, že některý role jsou jenom na vizitce. A jsou celkem k ničemu. Ředitel jsi dneska a zítra to neplatí. Ale tátu ani dědu už ti nikdo neodpáře.

Přesně před sedmi lety touhle dobou jsem si prožil něco, co jsem v té době vůbec nechápal a zdálo se mi, že horší už může být snad jenom konec světa. Totální vyhoření. Nevěříš tomu, co děláš a vůbec tě to nebaví.  “Já nevím proč, ale tohle už dál dělat nemůžu!” Díky tomu se ti tak nějak ztratila radost ze života. Máš pod sebou tým  pěti manažerů a padesáti obchodníků. A parádní vizitku, na který je napsáno „ředitel“.  Jdeš za svým šéfem a říkáš mu, že končíš. A nemáš plán B. Teď by se slušelo říct, že díky téhle zkušenosti jsem objevil nějaký zázračný návod na štěstí, ale … je to jinak. Já ho nemám. Ten návod si nosíme každý ve své hlavě, akorát nám někdy dá zabrat, než ho tam najdeme. Nabídnu vám pár inspirací z poslední doby, které vám mohou ten váš návod objevit.

Máme se tak dobře, že to nedokážeme pochopit

Žijeme v době, která by se dala charakterizovat asi takhle: Lidstvo se má tak dobře, jak se nikdy v historii nemělo. Máme co jíst, z kohoutků nám teče teplá voda a když nás chytí slepák, tak nám to v nemocnici spraví. Dřív se na to umíralo. Přesto kolem sebe slyšíme spoustu hlasů, které nám našeptávají, jak se máme blbě. My máme navíc velké štěstí, že nežijeme někde v Indii ve slumu, kde krysy okusují prstíčky na nohou našeho miminka.

Žijeme v západní společnosti a díváme se na reklamy, které nám připomínají, abychom si spořili na důchod. Střední délka života je 76 let u mužů a 82 let u žen, tak abychom měli v důchodu z čeho žít. Přitom ještě před sto lety bychom tyhle starosti vůbec neměli, protože už bychom byli dávno mrtví. Tehdy byla průměrná délka života v naší zemi necelých padesát let (přesně 47 u mužů a 49,6 u žen v roce 1920 podle údajů Českého statistického úřadu).  Nejen díky tomu, že se máme takhle dobře, tak máme prostor přemýšlet o tom, co nám schází. Pamatuji si na vyprávění mého dědy o tom, jak měl za války štěstí na slušné zacházení při pracovním nasazení v Říši. Naše generace má to štěstí, že nepoznala strach o život nebo hlad.
Máme se tak dobře, že si to ani nedokážeme představit. O tom, jak se máme dobře, se může dlouho povídat a stejně to nepochopíme. Existuje chlapík, který jednou prohlásil, že tyhle věci pochopíme jenom tehdy, když je dáme do čísel. Jmenuje se Ian Morris který podle čtyř atributů kvantifikoval rozvoj lidské společnosti. Když se takto získaná čísla dají do grafu, tak je z něj patrné, že zásadní zlom přinesla průmyslová revoluce. Od té doby se lidstvo vyvíjí tempem, které se nedá pochopit. Na první poslech tohle možná nedává smysl, tak to dovysvětlím v dalším odstavci.

Strašáci nebo příležitosti pro změnu?

Existuje celá řada profesí, které zaniknou díky digitalizaci. Když jsem před pěti lety na jenom z mých kurzů ukazoval výčet profesí “na odstřel”, tak mezi nimi byla jedna profese, na které je to celkem dobře vysvětlitelné. Pokladní v supermarketu. Všimli jste si, jak přibývá samoobslužných pokladen? Ty stojí na místech, kde dřív stály normální kasy a za nimi seděli lidé. Taky mezi nimi byla jedna profese, které stačilo necelých pět let a dneska téměř vymizela. Podomní obchodník. Nabízeči elektřiny, plynu, knížek, hrnců nebo cédéček. Tihle lidé už se dneska musí živit něčím jiným. Dobrá zpráva je, že vedle profesí, které zaniknou, budou vznikat profese nové. U řady profesí se stane to, že nezaniknou úplně, jenom nebude potřeba tolik lidí, kteří se tím budou živit.  Nabízejí se dva pohledy na věc. Ten první je “pozor, moje profese je v ohrožení” a ten druhý “ejhle, je tu příležitost něco změnit”.  Vývoj digitálních technologií je tak rychlý, že často slýcháme hlášky typu “to už nestíhám pobírat”. Ufff, tak tahle hláška je celkem na místě. A hned tedy dovysvětlím, co to má společného s předchozím odstavcem. Spoluzakladatel Intelu, Gordon Moore, v roce 1965 vyslovil něco, čemu se dnes říká “Mooreův zákon”. Zní takhle: počet tranzistorů, které mohou být umístěny na integrovaný obvod, se při zachování stejné ceny zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí.“ V praxi to znamená, že digitální technologie způsobí něco podobného, jako způsobila průmyslová revoluce, respektive Wattův parní stroj koncem 18. století. Zdají se vám ty dva grafy podobné? No jasně! Oba dva jsou exponenciální. U obou je na začátku nuda, která se po nějakém čase promění ve strmý růst. Vše roste do rozměrů, které nechápeme.

Mooreův zákon

 

Některým věcem nevěříme jenom proto, že jim nerozumíme

 

Traduje se legenda o vynálezci šachů. Ten příběh se měl odehrát na území dnešní Indie. Tehdejší panovník chtěl odměnit objevitele této hry a vybídl ho, ať se přeje cokoliv. Ten si přál jenom rýži pro svou rodinu, kterou si objednal v tomto množství: „Na první políčko šachovnice mi dejte jedno zrníčko, na druhé dvojnásobek, tedy dvě, na další znovu dvojnásobek, tedy čtyři a tak dál … Všechno bylo v pohodě, než se panovník ocitl v polovině šachovnice. Tam mu došlo, že tohle přání nemůže nikdy splnit. Dostal se do čísel, která si nebyl schopen představit. V polovině šachovnice, tedy na 32. políčku už by mělo být dvě miliardy zrníček. A na posledním, tedy 64. políčku celých 18 trilionů. Víte kolik je to rýže?Já si to taky neumím představit. Je to číslo, které běžně nepoužíváme. Umím si představit deset zrnek rýže, možná sto nebo pětset, ale tyhle trilióny? Dal jsem si s tím tu práci a zkusil jsem to přepočítat, na něco, co si dokážu přestavit. Na váhu. Vyšlo mi, že je to po hrubém zaokrouhlení 700 miliard tun. Nojo, ale co s tím teď? Umím si představit, s trochou tvořivosti pět tun. Zhruba tolik se vejde na náklaďák, co jsem s ním jezdil jako brigádník coby student. Ale 700 miliard? Nepředstavitelné! Zkusil jsem ještě jeden přepočet. Je to jedna celosvětová úroda? Nebo stoletá? Nebo tisíciletá? To poslední je téměř správně. Vygooglil jsem si celosvětovou úrodu rýže a vyšlo mi, že bychom museli čekat 1070 let, než bychom na celém světě vypěstovali tolik rýže. Tak nic, ani tohle si nedokážu představit. 

Z tohoto příběhu je dobré si vzít jedno ponaučení. Když něco roste exponenciálně, tak tomu přestaneme na druhé půlce šachovnice rozumět. Nechápeme to. A když něčemu nerozumíme, tak se nám tomu většinou ani nechce věřit. A co se týká Mooreova zákonu, tak jsme na druhé půlce šachovnice. Nechápeme a ntedy nevěříme. Nevěříme tomu, že přestanou existovat řidiči autobusů, vlaků a taxíků. Nevěříme tomu, že přestanou existovat domy, kterým se dřív říkalo „banka“. Nemusíme úplně vše pochopit. Ono se to ani nedá. Dobrý chirurg by měl dokonale rozumět anatomii těla. Už ale není nutné, aby se vyznal v konstrukci spalovacího motoru. Pokud se smíříme s tím, že žijeme ve světě, ve kterém nemůžeme úplně všemu rozumět, tak kolem sebe uvidíme víc příležitostí, které nám dnešní doba přináší.

 

Ševče drž se svého kopyta?

 

“Ševče, drž se svého kopyta!” Má smysl se tím řídit? Dnes už rozhodně ne. A u některých profesí to může být i úplný nesmysl. Na to, co děláme, se musíme dívat i novou optikou: Bude tahle profese potřeba za deset let? Samozřejmě, že jinak si odpoví programátor a jinak pokladní v supermarketu. Žijeme ve světě, ve kterém se věci mění čím dál rychleji a některá paradigmata už dávno neplatí. Kdyby se svého kopyta zarytě držela telegrafistka na poště, nebylo by jí to nic platné. Přišla by o práci tak jako tak. Svět už dávno přestal posílat telegramy a tahle profese už zkrátka není potřeba.


Podobný osud čeká i další profese. Vedle toho ale budou vznikat i profese nové. Moje zkušenosti říkají, že lidé mají na tyhle věci nejčastěji dva pohledy. Ten první říká něco jako: “To není dobré. Čím se budu živit? ” Ten druhý, poměrně častější je tenhle: “To se mě netýká. Tohle já řešit nemusím. Jsou to povídačky.” Nabídnu vám ještě jeden pohled. Ten není tak častý “Moje profese je v ohrožení? Tak to je skvělá příležitost udělat změnu!”

Můj vzkaz do nového roku tedy zní:

Změna je život a tak i já jsem přinesl do mých vzdělávacích programů jednu novou věc. Každý měsíc vám představím inspirativní rozhovor s člověkem, který dělá v některé z nových profesí anebo ve svojí profesi začal dělat něco jinak a díky tomu sklízí úspěchy. Ten první z nich vám pošlu messengerem už za pár dnů. Téma je málo uvěřitelné, ale aktuální. Banky a pojišťovny skončí. Přestanou fungovat tak, jak je známe dosud. Jednou z věcí, která to způsobí je technologie Blockchain. Není otázka, zda se to stane. Je jenom otázka, kdy se to stane. A je pravděpodobné, že to bude překvapivě brzy.

Jednou za měsíc novinky přímo do vašich zpráv.