Inspirace pro vaše podnikání a obchodování: Můj obchodnický milník číslo 2

Před pár týdny jsem sepsal první z mých obchodnických milníků. Je jich celkem osm a tady je můj druhý milník. Psal se rok 1991, bylo mi 25 let a příležitostí pro rozjezd něčeho nového bylo na trhu víc než dost. Vydal jsem se do světa a začal jsem objevovat, že některé byznysy ani nemusíš plánovat. Prostě k tobě přijdou samy. V žáru řeckého sluníčka se během pár hodin narodil byznys, ze kterého jsem měl nejen hodně peněz, ale i radost. A naučil jsem se během pár týdnů tolik věcí, že mi z toho šla hlava kolem. Ale to předbíhám.

Chcete začít podnikat? Nebo rozjet nový byznys? Přemýšlíte o tom, jestli zrovna teď je ta správná doba pustit se do něčeho nového? Řeknu vám to zatím ve zkratce a později to víc vysvětlím. Jestli moc a moc chcete začít cokoliv nového, tak není, nebyl a ani nebude lepší čas než je právě teď! Na mých kurzech obchodních dovedností a prodejních technik se mě lidé často ptají, jak se mi podařilo dostat se tam, kde jsem dneska. Já to ale vážně nevím, já tohle neměl v plánu! A přesto jsem spokojený. Odvyprávět na kurzu moje obchodnické a podnikatelské zkušenosti, tak na to tam není dost času. Proto jsem se naučil odpovídat, že to není o žádném štěstí a výjimečných schopnostech. Je to o nadšení, je to o práci a je to o zdravém riskování. Dlouho jsem si říkal, že tu mou podnikatelskou  a obchodnickou genezi jednou sepíšu. A ten čas nastal. Před pár týdny jsem začal sepisovat svoje obchodnické milínky. Je jich celkem osm. První už jsem před pár týdny zveřejnil, přečíst si ho můžete na mém blogu o pár článků níže. Tady mám pro vás můj obchodnický milník číslo dva.

Moje obchodnické milníky pro vaše podnikání a prodej. Tohle není návod, jak obchodovat a podnikat. Jsou to inspirace.

Obchodnický milník 1 – 1983 Prodávat fotky za komunistů?
Obchodnický milník 2 – 1991 Hurá do světa!
Obchodnický milník 3 – 1993 Cesta pojišťováka …
Obchodnický milník 4 – 1994 Velkoobchod s papírnictvím
Obchodnický milník 5 – 1995 Dělej šéfa, jednou tě to bude živit samo!
Obchodnický milník 6 – 2004 Prodávání na internetu
Obchodnický milník 7 – 2010 Vzdělávací kurzy naživo i on-line
Obchodnický milník 8 – 2015 Obchodování na Amazonu

 

Obchodnický milník 2 – 1991 Hurá do světa!

 

V době po sametové revoluci to u nás bylo s angličtinou poněkud jinak, než dneska. Lidi ten jazyk nepotřebovali, tak neměli motivaci se jí učit. Já měl to štěstí, že jsem motivaci měl. Rodiče mi zaplatili soukromé hodiny u profesorky v důchodu. Ta stará dáma nás jako součást výuky učila politické vtipy v angličtině. Měl jsem to štěstí, že jsem se krátce po revoluci uměl domluvit anglicky a tak jsem začal pracovat pro jednu začínající cestovku. Majitel mě pověřil úkolem nasmlouvat dvě destinace. Tou první byl Istanbul, kam tenkrát lidi ve velkém jezdili na nákupy. A tou druhou bylo Řecko. Lidi byli hladoví po jakémkoliv jiném moři, než tom bulharském nebo rumunském. A jak se později ukázalo, Řecko byla hodně dobrá volba. Krátce před vánoci 1991 jsem se vydal na cestu, která byla v té době víc než dobrodružná. Ojetou Škodou Favorit, která za celou dobu svojí existence neviděla zimní gumy, jsem se vydal na cestu do Istanbulu a na řecké Chalkidiki nasmlouvat hotely. V Istanbulu jsem dostal první lekci, protože hotely, ve kterých jsem byl domluvený na setkání, nevyšly. Buďto byly obsazené nebo ošklivé. Nakonec se mi ale podařilo na místě jeden hotel nasmlouvat a mise byla splněna. Vtipné na tom bylo, že lidi už měli před měsícem nakoupené zájezdy, ale hotel byl objednaný až teď. No nic, klaplo to a byl položen základ nakupovacích zájezdů do Turecka.


Nejlepší zákazník je ten, kterému nemusíš prodávat, ale který sám kupuje.


Lidi tenkrát byli ochotni jet autobusem dva dny tam a dva dny zpátky jenom pro to, aby si nakoupili kožené bundy a falšované adidasky, které dneska prodávají trhovci na každém rohu.  Dneska to zní tak trochu jako sci-fi, ale my jsme tenkrát vypravovali každý týden dva autobusy na nakupovací zájezdy. Další zastávkou bylo Řecko a tam to bylo úplně naopak než v Turecku. Nabídka převyšovala poptávku. Všichni hoteliéři, se kterými jsem se potkal, se předháněli v tom, abych vybral právě je. Nakonec jsme se s jedním z nich domluvili, udělal jsem tam pár fotek a vyrazil zpět k domovu. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale ten hoteliér se stal mým “bohatým tátou”. Hodně jsem se od něj naučil, hodně jsem si díky němu vydělal a dodnes se navštěvujeme. Můj “bohatý táta” se jmenuje Theodoros Akritidis a ještě se k němu dostaneme. Přijel jsem domů dva dny před vánoci a hned po novém roce jsme začali připravovat nabídku zájezdů do Řecka. Celá sezóna se vyprodala docela rychle a já se těšil na léto. Měl jsem totiž domluveno, že budu jeden ze dvou průvodců, který bude pendlovat na týdenní pobyty. Dneska je to jinak, na místě jsou delegáti. Tehdy ale bylo běžnou praxí, že průvodce doprovázel turisty v autobuse i při pobytu. Dva dny tam, týden se skupinou turistů u moře a dva dny zpátky. Dneska už bych to asi nedával, ale tehdy jsem si to užíval. V té době už jsem měl dvě děti a manželku na mateřské. Od hoteliéra jsem dostal nabídku, že mi pro rodinu dá jeden apartmán a abych si je tam nastěhoval. Využil jsem toho. Doma jsem byl tři dny a v Řecku týden. Budu se svou rodinou víc, když je budu mít v Řecku. Druhým domovem pro mě a pro mojí rodinu se stalo městečko Fourka na Kasandře. Vůbec jsem to netušil, ale začal se odehrávat další z mých obchodnických příběhů.

Co mě naučil můj „bohatý táta“? Když to dokáže za tebe udělat někdo jiný, nech ho to udělat. A ty dělěj věci, které umíš líp, než ostatní.

Hned u prvního turnusu jsem zaznamenal, že místní výlety nabízejí cestovky s německy nebo anglicky mluvícím průvodcem. Ale většina českých turistů neuměla jazyky. Kromě naší cestovky jezdily do Fourky ještě další čtyři cestovky z Česka a tak ve Fource bylo každý týden kolem sto padesáti turistů. No uznejte, že jsem těm lidem musel pomoct… Začal se odvíjet příběh s mým “bohatým tátou” Theodorosem. Měl za sebou úspěšnou kariéru obchodníka, ale to jsem v té době ještě nevěděl. Jenom jsem cítil, že dělám správné věci po boku správného člověka. Věkem byl skutečně jako můj táta. Theo vzal tužku a papír a udělali jsme kalkulaci na místní zájezdy pro české turisty. Zatím jenom tři. Jeden byl do Soluně, druhý byl plavba lodí na Athos a třetí na kláštery v Meteoře. Najali jsme si autobus, loď, udělali kalkulaci a nabídli turistům, které jsem přivezl. První zájezd se prodal během jednoho večera a dva dny na to jsem se vydal se skupinou českých turistů na první výlet. Můj “bohatý táta” Theo cestou vykládal v angličtině, já jsem tlumočil do češtiny. Turisti byli nadšení. A já taky. Na jednom výletě jsme měli zisk kolem pětiset marek. Půlka byla pro mě a půlka pro mého bohatého tátu. Tehdejší kurz byl tuším něco kolem dvanácti korun za marku, takže moje půlka byla v korunách něco kolem tří tisíc. Průměrná měsíční mzda byla tehdy necelých pět tisíc korun. Po prvním výletě se k nám začali trousit i turisti z ostatních českých cestovek. No uznejte, že jsme je nemohli odmítnout! Zájem byl takový, že jsme nakonec s Theodorem pozvali na kafe ještě dva české průvodce a jednoho Theodorova známého, kteří dostali skvělou nabídku. Za jedno průvodcování pro každého sto marek. Sice nám to snížilo zisk, ale už jsme nemuseli být u každého zájezdu a mohli jsme vypravit i dva zájezdy za jeden den. Dneska už je tohle nepředstavitelné, cestovky si tyhle věci hlídají a kdyby jejich delegát v dnešní době udělal to, co já tenkrát, tak by dostal padáka. Tehdy byla jiná doba a tyhle věci nikdo neřešil. Všichni začínali a učili se za pochodu. První škola od mého “bohatého táty” by se mohla jmenovat asi takhle: Když to nemusíš dělat sám, dej to udělat někomu jinému. Druhá obchodnická škola mě od něj teprve čekala. Ale to jsem v té době vůbec netušil. A myslím, že on taky ne.

Když si hraješ s velkými penězi, dá ti to tu samou práci, jako s malými. Ale výsledek je jiný.

Sezóna byla v plném proudu, já jsem měl za sebou asi pátý týdenní turnus a Theo se mi zmínil, že má problémy se zálohovými platbami od cestovky. Trochu mě to zneklidnilo, protože jsem věděl, že všechny zájezdy do konce sezóny jsou vyprodané. A taky zaplacené. Theo urgoval platby, ale moc mu to nepomáhalo. Až jednou při mém příjezdu udělal velké dusno. Odmítl ubytovat lidi do doby, než mu zavolá majitel cestovky a řekne mu termín, do kdy zaplatí. Docela jsem se u toho potil. Přivezl jsem plný autobus turistů, kteří se měli po dvoudenní cestě dozvědět, že je nemůžu ubytovat. V té době ještě nebyly mobily a to celou věc ještě komplikovalo. Majitel cestovky zrovna nebyl v kanceláři a tak jsem na telefonát s ním čekal dlouhých šest hodin. Turisti mi nadávali z jedné strany a naštvanej Theodor z druhé. Nakonec to dopadlo dobře. Majitel cestovky slíbil Theodorovi, že mu pošle peníze v hotovosti po řidiči autobusu s dalším turnusem. Theodor ubytoval turisty a na pár týdnů se situace uklidnila. Po nějaké době se ale zase další platba nekonala a cvičení s názvem “nebudete bydlet” se opakovalo. Tehdy jsem od Theodora poprvé slyšel, že s touhle cestovkou už nechce mít nikdy nic společného a jestli bych mu pomohl najít nějakou jinou na příští rok. V té době jsem vůbec netušil, že cestovka, pro kterou dělám, má velké finanční problémy. Byla to pionýrská doba, nikdo neměl s podnikáním zkušenosti a všichni se učili za pochodu. Tahle cestovka dojela na to, že si nabrala na leasing víc autobusů, než dokázala vytížit. Nakonec ale sezóna nějak dopadla a já jsem věděl, že do téhle situace se už nikdy nechci dostat. S posledním turnusem jsem chtěl od cestovky odejít, ale už jsem ani neměl komu dát výpověď. Dveře od cestovky byly zamčené a telefon nikdo nebral. Asi měsíc po skončení sezóny mi volal Theo. Mám si prý na něj udělat týden čas a objet s ním pár cestovek, kterým chce nabídnout kapacitu na příští rok. Dneska to zní neuvěřitelně, ale v té době bylo běžné, že majitelé mnoha cestovek neuměli anglicky. Když Theodor dorazil, dostal jsem od něj druhou obchodnickou školu. Napřed jsem ale dostal šok. Prý by se mi chtěl odměnit za to, že jsem mu vloni pomohl obsadit sezónu a má pro mě jednu marku za každého hosta a noc. Celkem to dělalo přes tři tisíce marek. To byl tehdy balík peněz. Nebyli jsme na tom dopředu domluveni a zprvu mě překvapilo, že jsem je dostal. Ještě jsem netušil, že to je začátek druhé obchodnické školy od Theodora. “Nedávám ti ty peníze jenom tak. Chci abys věděl, že když mi pomůžeš sehnat cestovku na vytěžení příští sezóny, dostaneš ode mě to samé i za rok. A k tomu si tam navíc budeme společně pořádat naše jednodenní výlety pro české turisty”. Jednu věc, kterou mi tenkrát můj bohatý táta řekl, tak tu mám vrytou hluboko v mysli: „Nehraj si s malejma penězma, ale hraj si s velkejma penězma. Dá ti to stejnou práci, ale výsledek je jinej.“ Pořád jsem si to neuvědomoval, ale už probíhala výuka druhé obchodnické školy. Tipněte si, co se stalo? Měl jsem jasné zadání a jasný motiv. Objeli jsme spolu pár cestovek, Theodoros odjel domů a já jsem pokračoval. Netrvalo to ani měsíc a Theo mi volal, že za ním jede šéf jedné cestovky, kterou jsem navštívil. Plácli si nejen oni dva, ale dostal jsem od cestovky nabídku, abych pro ně příští rok dělal průvodce. Tak to mě tedy bavilo. Zatím jsem ale neměl ani potuchu o tom, že svojí druhou provizi už od Theodora nedostanu.

 

Není důležité, jestli změna bolí. Důležitější je to, jestli tě posune dál. Každá bolestivá změna v mém životě mě posunula dál. Ale poznáš to až časem.

Skončila zima, začala sezóna a já jsem vyrazil s prvním autobusem turistů. Všechno bylo fajn až do chvíle, než si mi Theo postěžoval, že má zase problémy s platbami. A to byl teprve třetí turnus. No, abych to zkrátil: Stalo se to, co by mě ani ve snu nenapadlo. Znovu jsem si musel prožít cvičení s názvem “nebudete bydlet”. Bylo rozhodnuto. Byl jsem naštvanej na všechno “malý český” a začal jsem přemýšlet, co budu dělat dál. Začal jsem hledat něco “velkýho světovýho”. Hledal jsem nějakou světově známou značku. V této úvaze mě podpořil i Theo. To hledání netrvalo moc dlouho. Můj otec, opravdový táta, který dřív dělal pojišťováka pro Českou pojišťovnu, přešel krátce po revoluci do holandské pojišťovny s oranžovým logem. Prodávání pojistek mě nijak moc nelákalo, ale lákalo mě dělat pro “velkou světovou značku”. Stal se ze mě pojišťovák. Později jsem si vyzkoušel dělat menšího i většího šéfa obchodních týmů a začala pro mě další obchodnická škola.

Co mě čekalo v roli pojišťováka?  O tom se rozepíšu v třetím pokračování mých obchodnických milníků. Trvalo to patnáct let. Do té doby se můžeme potkávat v uzavřené skupině na Facebooku: 

Získat pozvánku do uzavřené skupiny

 

 

Nevahej a podnikej